Jak se kladívko naučilo hrát na piano

5. listopadu 2018 v 17:25 | Lída Marková |  Pohádky
"Kdy mi konečně pověsíš na zeď ten obraz?" ptá se maminka už po několikáté Šimonova tatínka, když sedí v sobotu u televize. Tatínek jí totiž pověšení obrázku slibuje už hrozně dlouho. Obraz stojí opřený o skříň a maminka se bojí, kdy do něj kdo strčí a rozbije ho. "Slibuješ mi to už od Vánoc." připomíná a tatínek si dlouze vzdychne. Nemá tuhle práci rád, ale dobře ví, že sliby se mají plnit a tak si jde pro hřebíky a kladívko. "Dej si bacha ať se nepraštíš do prstu." radí mu maminka, když s hřebíkem mezi zuby vyměřuje, kam by bylo nejlépe obraz zavěsit. Tatínek na tuhle poznámku jen něco zabručí a dá se do díla. A konečně je hotovo. Obraz je na svém místě a maminka se usmívá. Tatínek taky. Je rád, že to má za sebou a říká "Teď jsi jdu dát Bacha." Když si tatínek jde dát Bacha, znamená to, že si jde zahrát na piano. To stojí v rohu pokoje a tatínek na něj moc pěkně hraje. Vždycky se tím uklidňuje, když má špatný den. Teď ani kladívko neuklidil. Jen ho položil na desku piana a už mu prsty tančí po klávesách. Kladívko tiše leží a poslouchá. Tatínek hraje dlouho. Tak dlouho, že maminka mezi tím uklidí celý byt.
Když tatínek dohraje, založí ruce a poslouchá ticho. Jenže to najednou přehluší tenký hlásek "Já chci taky hrát na piano." "Kdo to mluví?" ptá se tatínek "Šimon je přece u kamaráda." "To jsem já." ozve se z desky piana. To mluví kladívko, které teď neleží, ale stojí na nožičce a kouká na tatínka "Chci taky hrát na piano." opakuje, ale táta zavrtí hlavou "Ty přece nemůžeš hrát na piano. Jsi moc těžké a jen bys ho rozbilo. To nejde." Kladívko je z toho smutné a zkouší to znova "Prosím, nauč mě to. Budu dávat pozor. Slibuju." ale tatínek si nedá říct. Trvá na svém, že kladívka jsou od zatloukání hřebíků a ne od hraní na piano. "Radši tě odnesu kam patříš." řekne a odnese kladívko zpět do komory. V komoře je tma jako v noci. Kladívko tam leží a je smutné. Tak strašně by chtělo umět jemně vyťukávat tóny a ne jen tupě bušit do hřebíků. Je mu to tak líto, že se dokonce dá trošku do pláče. A když začně plakat takové kladívko, to už je co říct. To už si i kouzelné bytosti najdou chvíli, aby jej potěšily. A tak se u kladívka objeví malinkatá bytůstka a říká "Nebreč. Nějak to vymyslíme." pak luskne prsty a kladívko je najednou lehoučké a hbité. Bytůstka zvedne prst a káže "Ale musíš se snažit!" Kladívko kýve, že se snažit bude a najednou je zpět v obývacím pokoji u piana. Nebo spíše na jeho klávesách. Zkusí do jedné ťuknout a pak do druhé a pak do třetí. Ozve se pokaždé krásný jemný tón. Takový jaký má být. Kladívko to zkusí znova a ještě jednou. Zkouší to tak ještě chvíli, ale pak se otevřou dveře a v nich stojí tatínek. Myslel si, že se Šimon vrátil od kamaráda a šel se s ním přivítat. Teď je ale překvapený a mlčky kouká na kladívko, jak tančí po klávesách. Teprve když se vzpamatuje, řekne "Měl jsem pravdu. Takhle opravdu hrát nemůžeš. Musíš se naučit noty." a vytáhne ze skříně Šimonovu učebnici hudební výchovy. Položí ji před kladívko a řekne "Žádný hudebník bez not hrát nemůže." pak si k němu sedne a ukazuje mu, jak která nota vypadá a kde na pianu leží. Tatínek ukazuje a kladívko se učí. Ťuká do piana zlehounka a opatrně. Občas se při vyťukávání stupnic splete, ale tatínek mu to pro začátek odpustí. Učívají se potom spolu pravidelně a za nějaký čas kladívko hraje lehké písničky, a za další čas s tatínkem dokonce hrávají dvouručně - tedy tatínek hraje jedny ruce a kladívko ty druhé.
A pak, že kladívka nemohou hrát na piano.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama