Autonín

1. listopadu 2018 v 19:05 | Lída Marková |  Pohádky
Toník se správně jmenuje Antonín. Ale jeho tatínek mu neřekne jinak, než Autonín. Je to proto, že Toník má moc rád auta. A to odvždycky. Už nad kolíbkou měl zavěšené malé autíčko a pořád na něj koukal. Také jeho první slovo bylo auto. Auto byl první dárek, který dostal od Ježíška a další k narozeninám. Ke každým narozeninám a ke každému Ježíšku dostane Tonda autíčko. Má autíčka i na tričku a na pyžamu. Autíčka jsou prostě všude.
Toník už se nemůže dočkat, až bude veliký a bude moci řídit opravdové auto jako tatínek. Tatínek má krásné auto. Celé stříbrné a rychlé jako šíp.
"Proč nemůžou děti řídit auta?" zeptal se jednou tatínke "Protože jsou moc malé a nedosáhly by na pedály." "Tak proč někdo nevyrobí auto velké přesně pro děti?" ptá se zase Tonda, ale táta se jen zasměje a neodpoví. "Asi neví" myslí si Tonda a jde do pokojíčku hrát si s autem. Bere do ruky svého oblíbeného angličáka, co má ještě po tatínkovi z doby, kdy byl kluk, a říká mu "Tak bych se v tobě chtěl projet." "Tak proč si nenasedneš?" zeptá se autíčko "Protože jsem moc velký a nevlezu se do tebe" "Tak s tím něco provedeme" rozhodne autíčko a Toník se najednou začíná zmenšovat, až je úplně maličký. Tak maličký, že si může nasednout na místo řidiče v autíčku. "To je paráda!" směje se a nastartuje motor. To umí, viděl tatínka mnohokrát, jak to dělá. "Kam pojedeme?" ptá se autíčko "Za tátou. Ten bude koukat, že řídím auto. A že krásně dosáhnu na pedály." A tak autíčko s Autonínem vyrazí. Projedou dětským pokojíčkem, a přes kuchyni si to namíří do tátovi pracovny. Táta sedí za stolem a něco píše. On pořád něco píše. "Táto!" volá Toník, ale autíčko ho zarazí "Neslyší tě. Musíš zatroubit." a tak Tonda zmáčkne klakson a troubí a troubí. Táta zvedne hlavu, ale myslí si, že to bzučí moucha, takže začne zase psát. "Musíme na to jinak!" řekne autíčko a rozjede se pod stůl k tátovým nohám. Táta doma chodí bos, jen v ponožkách, a tak je pro autíčko snadné ho pod stolem několikrát šťouchnout do palce. "Co to je? Snad tu nemáme myš." bručí táta a po kolenou vleze pod stůl, aby se podíval, co ho to šťouchá. Uvidí autíčko a málem se rozlobí "Ten Autonín si po sobě vůbec neuklízí. Má autíčka roztahaná úplně všude." pak si ale všimne, že v autíčku sedí malý človíček. A ten človíček je navíc hrozně podobný jeho Toníkovi. Je to Toník! A než se táta stačí začít divit, je stejně maličkatý jako jeho synek a sedí vedle něj v autíčku. "To se mi snad zdá." žasne překvapeně "Nezdá, tati, jedeme na výlet." říká Tonda, ale táta se mračí "Ty přece nemůžeš řídit. Nemáš řidičský průkaz." "Však pojedeme pomaličku a jen kousek." přimlouvá se autíčko, a tak táta nakonec svoluje. Je ostatně taky rád, že si může vyzkoušet jízdu ve svém oblíbeném, klukovském autě. "Ale jen po bytě. Ven tě nepustím." říká ještě Tondovi a ten už šlape na pedál. Stůl je jako dlouhý most, pod kterým autíčko projede. Kousek jablíčka, co Tondovi upadl na zem zase jako kopec a zatoulaná ponožka zase jako sněhová závěj. "Musím uznat, že ti řízení jde." chválí táta synka "Však jsem toho od tebe hodně odkoukal" říká Toník, ale táta ho už zase kárá "Odkoukal, odkoukal, ale teď nekoukáš na cestu." a je to pravda, Toník nedával pozor, přehlédl velkou chlupatou kouli a málem by do ní narazili, kdyby táta nestrhl volant. Ta chlupatá koule je kocour Tim. Většinou je Tim strašně líný, ale teď vidí malou a rychle se pohybující věcičku, která mu připomíná jeho milované myši."Nevypadá to sice jako myš, ale bude to myš." myslí si a vymrští se ze svého vyhřátého pelíšku a peláší za autíčkem. To před ním ujíždí, co mu síly stačí a Toník se začíná bát "Autíčko, prosímtě přidej nebo nás Tim sní." "Zkus se mu schovat." radí táta, jenže kocour je mrštný a všude vleze. Toník zkusil zajet s autíčkem za skříňku, ale Tim tak vytrvale útočil packou a snažil se autíčko vytáhnout, že se Tonda radši zase rozjel. Kličkoval kolem nohou od židlí a kolem prádelníku až se jemu i tátovi točila z té jízdy hlava. "Co mám dělat, tati? Tim je hrozně rychlý, bojím se, že nás chytí." táta okamžik uvažuje a pak řekne "Vidíš támhle tu ponožku, která ti spadla pod židli? Vjeď do ní." "Do ponožky?" "Ano, v ní nás aspoň nebude moci sníst." říká táta a tak Tonda vjíždí do ponožky jako do garáže. Tim k ponožce přiskočí, a snaží se ji packou rozevřít. "Vidíš, pořád jsi chtěl řídit auto a teď si nás Tim dá ke svačině." zlobí se táta na Toníka. "Já si to chtěl jen vyzkoušet." brání se synek "Ale už nechci. Radši si počkám, až budu velký." "To si počkáš, ale jedině v Timově žaludku." bručí táta, jenže najednou se ozve autíčko "Vystupte si!" "Cože?" vykřiknou táta i syn svorně "Vystupte si! Nebudu vozit někoho, kdo se ve mně hádá." poroučí autíčko a tak si Toník i táta chtě nechtě musí vystoupit. Tim pořád na ponožku doráží, ale ta se najednou začíná zvětšovat. Už je velká jako on. Už je větší. A už je velká jako tatínek. A ano, tatínek už je zase normálně velký jako býval. I Tonda je zase velký jako býval. A oba stojí v ponožce veliké jako stan. Toník seber autíčko a oba se s tátou soukají ven z ponožky. "Tys nám dal, Time! hubuje Toník kocoura, ale táta ho bere do náručí a drbe za ušima "Je to lovec, chránil dům před škůdci." "A co s tímhle?" ukazuje Tonda na obrovskou ponožku, která je vlastně zachránila před sežráním. Táta se zamyslí a pak řekne "Pojedeme stanovat." a pak ještě dodá "Doufám, že tě na řízení auta přešla chuť." "Nepřešla." kroutí hlavou Tonda "Ale radši počkám, až budu velký, aby si mě zase Tim nespletl s myší"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama