Terezka a kozel Kvído

25. října 2018 v 18:37 | Lída Marková |  Pohádky
Letošní prázdniny Terezka poprvé tráví u babičky a dědy na vesnici. Má tam svůj pokojíček, kde má postýlku, stolek a poličku. Co jí ale schází jsou kamarádi, a tak se dnes vypravila nějaké si najít. Chodí po ulicích, zajde na hřiště, ale nikde žádné děti nejsou. Anebo jsou moc malé anebo moc velké - prostě nikdo s kým by si mohla hrát. Naštvaně kopne do kamene na cestě a ten pořáný kus odletí, až praští do dřevěné ohrady. Ozve se vystrašené zamečení. "Co to bylo?" diví se Terezka a běží k ohradě. Za ní je malý kozlík a kouká přímo na Terezku. "Proč na mě házíš kameny?" zeptá se jí "Promiň, nechtěla jsem, aby tě kámen zasáhl. Ani jsem nevěděla, že tu jsi. Měla jsem prostě vztek." "Vztek? A proč?" ptá se kozlík zvědavě a nakloní hlavu, aby se mohl podrbat vlastním rohem. "Nemám tu nikoho, s kým bych si mohla hrát." vysvětluje Terezka. "Ani já tu nemám nikoho, s kým bych si mohl hrát." postěžuje si kozlík a představí se jako Kvído. "Tak si budeme hrát spolu." navrhne Terezka. Kvído nadšeně poskočí a Terezka mu otevře branku. "Jen se musím vrátit, než mě můj pán bude hledat." říká Kvído. "Já se taky musím vrátit k babičce, než bude večeře." odpoví Terezka a jdou spolu kousek dál, kde už začínají růst stromy. Mezi těmi se kamarádi jeden druhému schovávají a honí až do večera. Pak se oba vrátí domů - kozel Kvído do ohrady, Terezka k babičce - a slíbí si, že si zítra zase budou hrát. A taky, že ano. A hrají si i další den, a ten další a spoustu dalších dní.
Jednou, když si zase hrají, zaposlouchá se Kvído a povídá "Slyšíš to taky?" "Co mám slyšet?" nechápe Terezka a taky se zaposlouchá. A opravdu. Jakoby slyšela mečení. Ale nemečí to Kvído. Mečí to odněkud z dálky. "Co to znamená?" ptá se Terezka Kvída "Je to volání o pomoc." říká Kvído. "Tak rychle." odpoví Terezka a už spolu utíkají směrem, odkud se ozývá kozí volání.
Přiběhnou k dřevěné kůlně. Nářek jde z ní. "Mám se tam podívat?" ptá se Terezka "Počkej, prve se zeptáme, co se děje." odpoví Kvído a už volá "Haló, kdo je tam?" z kůlny se ozve "Já. Já jsem tady." "Kdo já?" "Líza. Jsem tady zavřená." "A kdo tě tam zavřel?" ptá se Terezka "Jeden hrozně zlý člověk. Zavřel mě tady už před několika dny. Nenechal mi tu ani vodu ani nic k jídlu." "Neboj se, my ti pomůžeme." volá Terezka a snaží se otevřít dveře. Nejde to. "Počkej, nech toho. Já to zkusím." zamečí Kvído "Lízo, pozor!" rozeběhne se a vší silou narazí rohy do dřevěných dveří. Nic. Zkusí to ještě jednou a ještě jednou a sláva! Povedlo se! Dveře povolily a Kvído s Terezkou vidí hubenou, vyčerpanou kozičku, jak se choulí v rohu. "Pojď s námi. U mě v ohradě je místa dost a jídla a pití taky." říká Kvído. "A co tvůj pán? Nebude se zlobit?" ptá se Líza. "Můj pán je hodný. Určitě se zlobit nebude."
A tak jde kozel Kvído, koza Líza a Terezka nazpátek. "Já už musím domů." říká Terezka "Dobrou noc a zítra se na vás přijdu podívat." "Dobrou noc." pozdraví oba kozí kamarádi, ikdyž Lízince je špatně rozumět, protože má plnou pusu krmení.
"No nazdar, kde ty ses tu vzala?" diví se Kvídův pán, když Lízinku objeví, ale nezlobí se. Je rád, že Kvído nebude sám. A tak si celý zbytek léta Terezka hraje nejen s Kvídem, ale i s novou kamarádkou Lízinkou.
Na konci léta se však musí rozloučit. "Příští rok zase přijedu." slibuje Terezka. A taky, že ano.
Příští léto je u babičky a dědy zase jako na koni a hned upaluje ke známé ohradě. Už z dálky slyší veselé kozí pomekávání. Ale co to vidí? Musí si kozy přepočítat - jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři kozy a z toho dvě úplně malé. "To jsou naše kůzlátka." říká Kvído a vítá se s Terezkou. Vítá se s ní taky Lízinka a pak i nová mláďátka. A tak má Terezka kamarádů víc než dost.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama