Říjen 2018

Jak se kominík stal pekařem

31. října 2018 v 9:56 | Lída Marková |  Pohádky
Kominík Kuba měl za povinnost pravidelně vymetat komín v pekařství U preclíku. Musel to ale vždy dělat pouze v době, kdy se nepeklo, aby chleba a koláče nebyly černé od sazí.
V pekařství U preclíku pracovala Zuzanka. Půvabná dívka, která se Kubovi obzvlášť líbila. Byla šikovná a těsto pod jejíma hbitýma rukama jen hrálo.
Kvůli ní Kuba neustále obcházel kolem oken pekárny, až ho načapal kominický mistr a vynadal mu, aby nelelkoval a hleděl si radši komínů. "To je vlastně pravda." řekl si Kuba a v mžiku byl za pekárenským komínem. Zasedl tam a zasnil se. Jak by to bylo krásné být neustále na blízku překrásné Zuzance a nemuset se pořád špinit sazemi. "Ale ona by si mě stejně ani nevšimla." říkal si smutně "Má tak voňavé zaměstnání a já jsem zatím od sazí umouněný až hanba." takhle ještě drahnou chvíli rozumoval, až na něj opět přišel jeho mistr. Tentokrát se však dopálil velice a div, že Kubu ze střechy neshodil. "Takového lajdáka, co místo práce jen vysedává a kouká po holkách nepotřebuju!" křičel "Seber si svých pět švestek a táhni mi z očí!" Kuba se pana mistra sice ještě snažil přemluvit, bál se zůstat bez práce, ale nic naplat, mistr byl rozhodnutý a nechtěl už o Kubovi ani slyšet.
Kuba smutně chodil ulicemi. Teď se mu k okénku pekárny vůbec nechtělo. Sice už by ho za to nikdo nekáral, nikdo by ho nevyháněl a k práci nepopouzel, ale bylo mu najednou děsně smutno. A navíc měl na sebe vztek. K okénku nepřišel ani druhý den ani třetí. Dokonce ani za týden.
Za týden byl Kuba ještě smutnější, protože mu pomalu docházely peníze a o novou práci ne a ne zavadit. Chodil tak s hlavou svěšenou a najednou uslyšel vedle sebe známý hlas "No to je mi pěkné. Chodí tu, jak tělo bez duše, nepozdraví a k okénku taky nezajde." Byla to Zuzanka, co proti Kubovi stála s rukama v bok. Kuba začal koktat "Ty sis mě u okénka všimla?" "Samozřejmě, že jsem si všimla. Kdo by si nevšiml čerta, co sedí a kouká, jakoby ani na práci nic neměl." Kuba se smutně pousmál "Však taky nemám. Nemám žádnou práci. Byl jsem sice kominíkem, ale pan mistr mi dal výpověď právě za to pekárenské okénko." "Jemináčku!" lekla se Zuzanka "A proč už ses potom neukázal?" "No přeci právě proto. Nemohl jsem ti na oči, bez práce. Styděl jsem se." A to se Zuzanka opět rozčílila "Dobře ti tak. Neměl jsi co vysedávat u okénka. Měl jsi zajít dovnitř, jako by to udělal každý pořádný mládenec." "To jsem ti zase nemohl na oči, protože..." "Proč?" "Protože ty jsi taková voňavá a já byl pořád špinavý od sazí." teď se Zuzanka dala do upřímného smíchu "Ano, voňavá to jsem. A taky pořád upatlaná od těsta a mouku mám až ve vlasech. Ty jsi přece kuba, Kubo." A smála se a smála. Kuba už neřekl nic, chtěl se otočit a odejít, jenže Zuzanka ho nepustila. "Takže ty hledáš práci? Možná bych o nějaké věděla." usmála se potutelně. "Vážně? A o jaké?" zajásal Kuba. "Náš mistr hledá nového pekaře. Třeba by ses mohl přihlásit." Kuba posmutněl "Když já péct neumím. Koláče jsem vždycky viděl až na míse upečené." "No jak myslíš. Ale kdyby sis to náhodou rozmyslel, se vším bych ti pomohla a lecos přiučila." pokrčila rameny Zuzanka, otočila se a odcházela směrem do pekařství.
Kuba byl v cukuletu po jejím boku a vykračovali si to společně. Mistr pekař se sice na Kubu díval krapet nedůvěřivě, ale když Zuzanka slíbila, že mu se vším poradí, vzal ho alespoň na zkoušku. V nové práci se musel Kuba jinak otáčet. Zuzanka byla přísná a žádné lelkování Kubovi netrpěla. To mu ale vůbec nevadilo. Rád se učil a nové řemeslo ho bavilo. Především kvůli Zuzance samozřejmě. Ale ať tak nebo tak, za pár týdnů se zapracoval Kuba natolik, že jej mistr pekař vzal nastálo a Kuba společně se Zuzankou pekli ty nejsladší koláče a nejvoňavější chleby v okolí.
A netrvalo ani moc dlouho, a začali péct svatební koláčky. Na čí svatbu? Neuhádneš? Přece na jejich. Na pekařskou.

Jáchym a kůň z perníku

30. října 2018 v 13:07 | Lída Marková |  Pohádky
Jáchym ležel už třetí den v nemocnici a děsně se nudil. Naštěstí ho každý den odpoledne chodila navštívit maminka. Jednou s ní přišla navíc i babička. Babička sáhla do kapsy a vytáhla z ní překvapení - perníkového koně. Jáchym perník moc rád, ale rozhodl se, že si s tímhle koněm prve pořádně pohraje, než ho sní. Návštěvní hodiny utekly moc rychle a Jáchym byl zase sám. Vytáhl koníka ze šuplíku nočního stolku a hrál si s ním na peřině. A najednou... co se to děje? Perníkový kůň se mu pod rukou začal sám pohybovat. Teď seskočil na podlahu a začal růst. Jáchym nemohl uvěřit svým očím. Z malého perníkového koně se stal živý velký kůň. A to není všechno. "Co se to děje?" vykulil Jáchym oči a kůň zařechtal "Zatím nic, ale za chvíli se dít bude. Myslím, že se tu musíš pořádně nudit." "No to je pravda." přisvědčil chlapec "Tak s tím něco provedeme." zamrkal kůň, podebral Jáchyma čumákem, vysadil si ho na záda a vyskočil s ním oknem. Jáchym se ze začátku dost bál, ale kůň jakoby měl křídla, dopadl na zem lehce a měkce. Pak se pustil ulicí a dál do města. Lidé se otáčeli, protože dlouho neviděli tak malého chlapce, aby tak skvěle ovládal jízdu na koni... kde by je napadlo, že to celé je trochu jinak. Kůň utíkal dál a dál a Jáchym začínal tušit kam. Zastavili se před domem v Houpalově ulici a Jáchym pískl na prsty znamení. Z okna se vyklonila Maruška a vytřeštila oči "Co tu děláš? To už tě pustili z nemocnice? A kde jsi vzal koně?" "Na nic se neptej a poběž. Jedeme na výlet." vybídl ji kamarád a za chvíli už se ho holčička držela pevně kolem pasu a koník uháněl dál ulicemi města. "Hele, cirkus!" vypískl Jáchym, a ukázal prstem před sebe. "Koníku, zastav. Zajdeme se tam podívat." Maruška měla naštěstí v kapse pár penízků, a na dvě dětské vstupenky to bohatě stačilo. "Počkej tady na nás." řekl Jáchym koníkovi a uvázal ho ke stromu blízko cirkusového stanu. "Počkám, jen se bavte." zařechtal koník a děti se otočily a utíkaly pryč, aby stihly začátek představení. Za chvíli už seděly na lavičce pod střechou cirkusu a koník se pásl na trávě před ním. Představení bylo prima - akrobati se střídali s cvičenými opičkami a pejsky. Klaun rozesmíval svými kousky a odvážný cvičitel zvěře strčil lvovi do tlamy celou hlavu. Mezitím, co si děti užívali představení, obcházel kolem cirkusového stanu jeho principál a všiml si zvláštního koně. "Ty jsi ale pěkný." pochválil ho a poplácal po hřbetě "Díky." frkl koník, ale to neměl dělat. Principál, když uslyšel, že kůň mluví a navíc vypadá tak cizokrajně, hned vytušil, že by z koníka byla výborná cirkusová atrakce. Rozhlédl se kolem sebe, jestli někde neuvidí jeho majitele, ale když nikde nikdo nebyl, odvázal koně, chytil ho za ohlávku a táhl ho za sebou. Koník se vzpíral a huboval principálovi, ale vše málo platné.
Cirkusové představení se pomalu blížilo ke konci. Děti nadšeně tleskaly, když se opět objevil klaun a ohlásil "Dámy a pa pa pa páánové, principál vám nyní předvede zlatý hřebík, tedy vlastně zlatý hřeb, představení." zvedl se obrovský aplaus a do šapitó vjel principál na koni. Na perníkovém koni. Jáchym s Maruškou svého koníka samozřejmě hned poznali. Potlesk nebral konce a principál koníka nutil k různým kouskům. Koník vyhledal očima Jáchyma a zamrkal na něj, jako by říkal "Neboj se o mě." Jáchym už se chystal, že vyskočí z lavičky a poběží si pro koníka, ale Maruška ho zadržela "Vydrž chvilku. Třeba bude ještě zábava." A taky byla! Koník najednou přestal principála poslouchat a začal tančit na zadních, div, že principál nespadl. Lidé tleskali ještě víc. Maruška nenápadně vytáhla z kapsy mobilní telefon a pustila na něm svou oblíbenou písničku. Byla hodně veselá a hodně rychlá. Koník začal tančit do jejího rytmu a principál na jeho zádech poletoval jako pápěří ve větru. Diváci se smáli a dupaly, div stan nezbořili. A když písnička dohrála, uklonil se koník a dokonce udělal pukrle. To vysílený principál nečekal. Přepadl koníkovi přes hlavu a žuchl na zem jako zralá hruška. Koník se dal do běhu. Jedním skokem přeskočil principála, druhým se objevil u dětí, které na něj ihned nasedly a dalším už byl venku ze stanu.
Koník vysadil Marušku zase pěkně u domu a s Jáchymem se vrátil do nemocničního pokoje. "Díky za super odpoledne. To si zase brzo zopakujeme." řekl Jáchym a kůň, který už byl zase malý se jen zasmál "Půjdeme zase do cirkusu?" "Ne! Do cirkusu už tě opravdu nikdy nevezmu." odpověděl Jáchym, položil hlavu na polštář a usnul.

O nenasytném molovi a nejkrásnějších šatech

29. října 2018 v 18:10 | Lída Marková |  Pohádky
Koná se slavný ples. Hanička už se nemůže dočkat. Šaty si nechala ušít hodně dopředu. Švadlenka šaty vyzdobila kraječkami, výšivkami a dokonce malými perličkami. Hanička se v nich točila a prohlížela se v zrcadle. "Jsem si jistá, že žádná nebude mít na plese tak krásné šaty jako já." libovala si a už viděla, jak se kolem ní budou nápadníci točit a jak jí budou děvčata závidět. Nic naplat, do plesu tehdy ještě zbývalo fůra času, a tak šaty uložila do skříně a řekla jim "Vrátím se pro vás až nastane ten správný čas."
A ten teď právě nastal. Hanička otevřela skříň a co vidí? Šaty sice ve skříni visí, ale... co se to s nimi stalo? Tu je díra. Tu je díra. Tu je díra. Tady upadl knoflík a tady dokonce chybí několik perliček. Hanička se rozplakala. Zničené šaty byly teď navíc mokré od slziček.
A co se vlastně stalo? Ve skříni měl kromě šatů domov ještě mol. Zaradoval se z nové společnosti a hned spustil "Mám děsný hlad." postěžoval si šatům, sotva se nastěhovaly. "A proč se nenajíš?" ptaly se šaty "Nemám čeho." zamračil se mol. "To nás mrzí." politovaly ho šaty. Molovi blýsklo v očích, mlsně se olízl a řekl "Vy jste tak překrásně vyzdobené." šaty se zapýřily "Ano, to jsme. Švadlenka si na nás dala obzlášť záležet. Koukej tady kanýrek, tady knoflíček, tady stužka, tady vyšívaná sedmikráska." "Mě by právě taková vyšívaná kytička nejvíc chutnala." přiznal mol. "To ale nejde! Nemůžeš nám přece sníst naše ozdoby." bránily se šaty. "Dal bych si jen jednu. Malinkou, která není skoro vidět. Nikdo by si toho nevšiml." přemlouval je mol "Ani si nedovedete představit, jak strašný mám hlad." dodal ještě a začal natahovat. Šaty se ještě chvíli rozmýšlely, ale když se molovi začaly po tváři koulet slzy, řekly "Dobrá. Tak si kousni. Ale jen do jedné kytičky a do té nejmenší. Tady do té kopretinky. Jinam nesmíš" Mol nadskočil radostí "Nebojte se, nikam jinam nekousnu. Kopretinka mě nasytí a nikdo si toho nevšimne."
A tak si mol kousl. Kousl jednou, kousl dvakrát a kopretinka byla v něm. "Byla moc dobrá." chválil "Hlavně, když už nemáš hlad." usmály se šaty, ale mol zase posmutněl "To nemůžu bohužel říct. Kopretinka byla sice dobrá, ale taky malinká a moc nenasytila." a tak se nad ním šaty opět slitovaly "Kousni si tedy ještě tady do té kraječky, ale jinam nesmíš." A mol kousl jednou, kousl dvakrát a kraječka byla v něm. "Teď už ti to snad stačí." řekly šaty. Jenže mol se opět rozlítostnil "Jak mi mají stačit taková dvě malá soustíčka? Ta mi žaludek jen rozdráždila." A šaty se opět slitovaly a dovolily molovi zbaštit ještě jednu vyšívanou sedmikrásku "Ale jinam nesmíš." poručily, ovšem mol se znova rozlítostnil a pak ještě jednou a ještě jednou. A pak už se šatiček dokonce ani neptal a kousal a kousal, kde ho to zrovna napadlo. Žádná z ozdůbek mu neunikla, a tak nakonec ze zdobených šatů byly šaty děrované. Ani jednu perličku ani jednu růžičku nenechal na pokoji. Šaty plakaly, jak nenasytnému molovi naletěly, ale to nebylo nic proti tomu, jak plakala Hanička.
Celá uslzená běžela s děravými šaty ke švadlence "Prosím, řekni, že je dokážeš opravit. Ples je už dnes večer." naříkala. Švadlenka se na to nadělení podívala a zavrtěla hlavou "Opravit je dokážu, ale leda do plesu příštího. S tímhle plesem se musíš rozloučit." Hanička složila hlavu do dlaní a plakala tak usedavě, že ji slyšela i Bětuška, švadlenčina sestra, a hned se vyptávala, co se Haničce stalo. Když se to dozvěděla, pohladila Haničku po vlasech a pošeptala jí "Nic se netrap. Na ples půjdeš. Já to napravím." Švadlenka se na malou sestřičku zle zamračila "Nevykládej hlouposti, jak ty bys to chtěla napravit? Mazej rychle pryč!" a holčička opravdu vyběhla ze dveří.
A za necelou hodinu už Bětuška klepala na dveře Haniččina domku. Nebyla sama, bylo s ní několik kamarádek a všechny měly košíčky plné různobarevných květin. "Haničko, obleč si ty šaty." řekla Bětuška Haničce "Proč bych si takovou hrůzu děrovanou na sebe oblékala?" popotahovala Hanička, ale když Bětuška nedala jinak, poslechla ji a šaty si oblékla.
Děvčata ji obstoupila a začala do dírek, co mol vykousal, zastrkávat kvítečky. Sem přišla růžička, sem konvalinka, sem pampeliška, sem kopretinka, sem tulipán a najednou před nimi stála Hanička v těch nejkrásnějších šatech, kdo kdy viděl. Květinky hrály všemi barvami a vůně, co z nich vycházela se nesla celým pokojem. Hanička se prohlížela v zrcadle a nadšením se roztančila. "Tancování si nech na ples. A pospěš si nebo začnou bez tebe." usmívala se Bětuška. "Bětulinko, děkuju ti nastotisíckrát." objala ji Hanička, zulíbala ještě i všechna ostatní děvčata a pospíšila si, aby opravdu na ples nepřišla pozdě.
Na plese byla skutečnou královnou. Její nádherné šaty všichni obdivovali a říkali si "To jsou opravdu nejkrásnější šaty ze všech."

Jak Punťa s Mindou vyzráli na lupiče

28. října 2018 v 16:33 | Lída Marková |  Pohádky
Královská dcerka Apolenka moc toužila mít nějaké domácí zvířátko. A protože měla moc hodné rodiče, kteří by jí snesli modré znebe, stalo se, že maminka královna Apolence přinesla chlupaté a roztomilé štěňátko, co by se Apolence vlezlo právě tak do kočárku pro panenky. "Jmenuje se Archibald, Norbert, Krystián, Herbert von Bišon" představila královna psího kamaráda princezně. Ta vzala pejska do náruče, dala mu pusu do hedvábného kožíšku a řekla "Já ti budu říkat Punťa." "Říkej si mu, jak chceš, ale nelíbej ho." zabědovala maminka královna a raději odešla za panem králem do hodovní síně, aby mu řekla o novém obyvateli zámku. "Takového pejska, jako jsi ty, jsem ještě nikdy neviděla." říkala Apolenka Punťovi "Jsi tak krásně chlupatý a běloučký a roztomiloučký. Vypadáš opravdu královsky."
V tu chvíli se zase otevřeli dveře a v nich stál tatínek král s malou, ale za to ohromně chlupatou kočičkou. Byla skoro stejně chlupatá jako Punťa, jen byla celá černá. "Jmenuje se Filoména, Patrície, Kunhuta, Alice, Činčila Perská." představil tatínek kočku. Apolenka Punťu postavila na zem a vzala si novou společnici "Já ti budu říkat Minda." prohlásila a políbila ji na hlavičku "Říkej si jí, jak chceš, ale nelíbej ji. A co tu dělá ten pes?" zabědoval tatínek král a odešel za paní královnou do hodovní síně. "Tak krásnou a chlupatou kočku jsem taky ještě nikdy neviděla." říkala Apolenka Mindě "S tím splácnutým čumáčkem vypadáš velice urozeně."
Oběma zvířátkům bylo s Apolenkou moc dobře a stali se z nich nerozluční přátelé. Oba dokonce spávali s Apolenkou v její postýlce, ale jen tak, aby o tom rodiče nevěděli.
Jedné tmavé noci se zámek rozhodli navštívit loupežníci. Je víc než jasné, že na zdvořilostní návštěvu nešli. Byli obzvlášť šikovní, a tak se jim povedlo do zámku proniknout naprosto nepozorovaně a ani později nikoho neprobudit. Tedy nikoho kromě Punti a Mindy. Ti nastražili ouška a zaposlouchali se. Ihned pochopili, oč se jedná a řekli si, že musí v první řadě ochránit svou princeznovskou kamarádku. Co kdyby jí chtěli ublížit?
"Musíme mít nějaký plán." řekla Minda "To je pravda. A já ho mám! začnu štěkat a vyženu je." odpověděl Punťa, ale Minda se mu vysmála "Ty, že je vyženeš? To bych chtěla vidět. Ne ne, musíme na to chytře." "A to je jako jak?" zeptal se trochu dotčeně Puťa. "Ty půjdeš za nimi a pokusíš se je zdržet a já se zatím schovám do truhy s penězi. Až tam budu schovaná, přivedeš je tam a pak jim společně zatopíme." To se Punťovi zdálo jako dobrý nápad a tak se rozešli každý svým směrem.
Loupežníci slídili zrovna v trůním sále. Převraceli křesla a otvírali skříně a hledali, kde by mohl král schovávat peníze.
"Tady nic nenajdete." štěkl na ně ode dveří Punťa "Poívejme," zasmál se vousatý loupežník "tak nám tedy pověz, kde král schovává zlato." "Zlato říká král své manželc a tu najdete v královské ložnici." řekl Punťa s nevinným výrazem "Jasně, jasně, pejsku, ale my chceme vědět, kde je králův poklad." "Pokladem nazývá král svou dcerku a ta spí ve své postýlce." odpověděl Punťa. Mladší loupežník už začínal zuřit, ale vousáč ho uklidňoval "Neboj se, tady chlupáč nás jen tak zkouší. Teď už nám určitě poví, kde má král největší bohatství." "Největší bohatství má král ve svém srdci." štěkl Punťa a mladý loupežník se na něj vztekle vrhl "Tak ty budeš dělat hloupého? Okamžitě vyklop, kde má král truhlu s penězi!" "Aha, tak vy chcete vědět, kde má král truhlu s penězi?" dělal překvapeného Punťa "Samozřejmě! Na cos myslel, že se celou dobu ptáme?" vrčel vousáč a zase zmírnil tón "Teď už jsme se ale pochopili a ty nám hezky ukážeš cestu k pokladnici." "To neukážu, protože ji neznám." zavrtěl Punťa hlavičkou. Mladší loupežník zoufalstvím zavyl a Punťa se podivil "Ty jsi taky pes, že vyješ na měsíc?" to už se loupežník zlostí neznal a snad by to s Punťou zle dopadlo, kdyby vousáč nedostal nápad. Vytáhl z kapsy dvě mince, přidržel je Punťovi u čumáčku a nabádal ho "Pěkně si to očuchej. To jsou peníze a ty nám teď najdeš další. Psi jsou přece stopaři a hledají kořist po čuchu." Punťa zadoufal, že je Minda v truhle připravená, začuchal a vydal se na cestu k pokladnici. Hodnou chvíli ještě lupiče vodil tam a zpátky, vracel se a kličkoval, ale když viděl, že mladšímu už opět dochází trpělivost, zamířil do správné komnaty. "Hurá, tady to je. Hodný pejsek, moc hodný." zaradoval se vousáč a podrbal Punťu za ušima. "Vidíš, že jsi to našel. Tak já podržím tady ten pytel a ty, Lojzo, budeš do něj házet peníze a šperky." zavelel ještě a rozevřel velikánský pytel, co vytáhl zpod kabátu. Lojza natěšeně otevřel víko truhy. Jaké ale bylo jeho zděšení, když se na něj místo usměvavých mincí zašklíbila děsivě roztažená kočičí hlava. Minda se vymrštila, skočila Lojzovi rovnou na hlavu a začala škrábat a kousat. Lojza křičel, dupal a snažil se Mindu setřást. Vousatý loupežník se mu snažil pomoci, ale Punťa ho chytil za nohavici. To vousáč nečekal, zakopl o připravený pytel a rozplácl se na podlahu.
Hrozný hluk probudil nejen pana krále a paní královnu, ale hlavně královské vojáky, kteří okamžitě popadli kopí a meče a za chvíli už byli lupiči spoutaní a na cestě do šatlavy.
Minda s Punťou dostali odměnu v podobě báječné pečínky. Pan král je navíc oba vyznamenal královským řádem a dokonce, což pro ně byla největší odměna, jim oficiálně dovolil spát s Apolenkou v postýlce.

Psí služba u vodníka Žabince

27. října 2018 v 17:30 | Lída Marková |  Pohádky
Když pejsek Bruno vyrostl, vydal se do světa, aby si našel službu. Chodil po městech a vesnicíh a nemohl žádné pořádné zaměstnání najít.
Jednou večer se šel vykoupat k rybníku a uviděl, jak tam u něj sedí vodník. Ten se mu představil jako vodník Žabinec a Bruno si mu postěžoval na své trápení. Žabinec se zamyslel a pak řekl "U mně by se možná pro tebe práce našla. Pokud bys měl zájem." Bruno radostí povyskočil. Bříško už mu dávno vyhrávalo hladovou písničku a vidina výdělku ho nadchla tak, že se ani nezeptal, o jakou práci jde. "Samozřejmě, že mám zájem. Kdy můžu nastoupit?" ptal se hned nadšeně. A tak si plácli.
"Do práce se pustíš až zítra. Dnes ti dám najíst a ukážu ti, kde budeš spát." potom Žabinec nabral vodu do klobouku, párkrát nad ní máchl rukou a vylil ji Brunovi na hlavu. Bruno se otřepal a vyštěkl naštvaně "Proč jsi to udělal?" "Jak bys asi chtěl přežít pod vodou, bez vodníckého kouzla?" odpověděl Žabinec "A nezdržuj, jdeme!" pak chytil Bruna za kožich za krkem a spolu s ním se potopil pod hladinu. Bruno se v první chvíli vylekal, ale když zjistil, že dokáže dýchat i pod vodou, a vůbec se pohybovat stejně hbitě jako vodník, uklidnil se a začal se rozhlížet po svém novém domově.
Žabinec mu ukázal místo na spaní a k jídlu mu předložil rybí pochoutku, co sám uvařil. Bruno měl ryby obzvlášť rád a tak si pochutnával a říkal si "Dobrou službu jsem si našel. Takovouhle baštu, bych jen tak někde nedostal."
Druhý den se vodníka Žabince začal vyptávat, co že to má vlastně dělat. Žabinec ukázal na polici, na které byly naskládané hrnečky. Bruno vykulil oči "V těch hrnečcích jsou dušičky?" "Právě že nejsou. A tvým úkolem bude, je tam dostat." "Cože? Ale to přece..." odporoval Bruno "Co přece? Dal ses ke mně do služby? Dal, tak budeš dělat, co ti poručím." rozkřikl se Žabinec. "Až se přijde někdo koupat, poplaveš k němu, chytneš ho do zubů za nohu a přineseš mi ho. Síly máš dost a tlapy na plavání rovnou čtyři, takže ti nikdo neupláchne." "Ale já nemůžu..." bránil se Bruno "Musíš!" zavelel Žabinec a naplnil si fajfku rybničním tabákem.
Ještě to odpoledne se do rybníka přišli koupat kluci z 3. B. "Nádhera" liboval si Žabinec a už počítal "Kluků je šest. Takový úlovek během jednoho dne, to se jen tak nepoštěstí. Tak co koukáš? Mazej pro ně!" poručil Brunovi "Chytit za trenýrky a šup s nimi do hrnečku." Bruno nešťastně začal plavat k hladině a už byl mezi kluky. Kluci dováděli, stříkali po sobě, zkoušeli, kdo vydrží déle pod vodou a smáli se na celé kolo. "Jé, pes!" vykřikl Jarda "Kde se tu vzal?" "Asi skočil za námi, když nás tu viděl. Chce si taky hrát." napadlo Honzu a chytil Bruna kolem pasu. Viděl to Žabinec a Bruno ho slyšel, jak volá "Výborně, už ho máš! Tak sem s ním." ale Brunovi se vůbec nechtělo nového pána poslechnout "Ach jo, to je teda mizerná služba." povzdechl si v duchu "Přece nemůžu utopit kluky jen proto, že si to Žabinec přeje? Co by si počaly jejich maminky? A co jejich tatínkové? A co paní učitelky, kdyby neměly koho učit?" a tak se rozhodl "Žabincovi sloužit nebudu. Dušičky ať si mu shání někdo jiný. Radši budu o suchém chlebu, než topit lidi." v tom se ale voda rozvlnila a Žabinec zakřičel "Když ne ty, tak já!" a začal stahovat za nohu Honzíkova brášku Míšu. Někteří kluci honem utíkali na břeh, jiní chtěli Míšovi pomoci, ale Bruno štěkl "Vy utíkejte, já ho zachráním." a potopil se pod hladinu. Viděl, jak Žabinec drží Míšu v pevném sevření a plave s ním směrem ke svému vodnímu příbytku. "Neboj se, Míšo!" štěkl Bruno, ale vyděšený chlapec ho neslyšel. "Mě nezastavíš!" vysmíval se Brunovi Žabinec. "To bych se na to podíval." zavrčel Bruno a začal plavat rychleji až Žabince dostihl, a než se ten stačil ohlédnout, kousl ho vší silou do nohy. Držel a nepustil. Naopak Žabinec, v úleku a v návalu bolesti, pustil Míšu a křičel "Co to děláš?" "Tak jsi to přece chtěl. Abych kousal do nohou." opáčil Bruno, pustil vodníkovu nohu a štěkl na Míšu "Chyť se mě!" Míša se ho okamžitě chytil vší silou kolem krku a už společně stoupali vzhůru k hladině. Žabinec za nimi ještě něco křičel, ale kvůli pokousané noze nemohl nic dělat.
Bruno vynesl Míšu až na břeh, kde čekali tři vystrašení kluci. Další dva utíkali pro pomoc.
"Děkuju ti za záchranu." hladil Míša Bruna mezi ušima "Nechtěl bys jít s námi domů? Našim to určitě vadit nebude, když jim řeknu, jak jsi mě zachránil." A tak pejsek Bruno šel s brášky domů a dával pozor, aby se některému z nich něco nestalo.
A vodník Žabinec? Pokousaná noha se mu nikdy uplně nezahojila a tak už se mu nikdy nepovedlo žádnou dušičku polapit a schovat pod pokličku.

Terezka a kozel Kvído

25. října 2018 v 18:37 | Lída Marková |  Pohádky
Letošní prázdniny Terezka poprvé tráví u babičky a dědy na vesnici. Má tam svůj pokojíček, kde má postýlku, stolek a poličku. Co jí ale schází jsou kamarádi, a tak se dnes vypravila nějaké si najít. Chodí po ulicích, zajde na hřiště, ale nikde žádné děti nejsou. Anebo jsou moc malé anebo moc velké - prostě nikdo s kým by si mohla hrát. Naštvaně kopne do kamene na cestě a ten pořáný kus odletí, až praští do dřevěné ohrady. Ozve se vystrašené zamečení. "Co to bylo?" diví se Terezka a běží k ohradě. Za ní je malý kozlík a kouká přímo na Terezku. "Proč na mě házíš kameny?" zeptá se jí "Promiň, nechtěla jsem, aby tě kámen zasáhl. Ani jsem nevěděla, že tu jsi. Měla jsem prostě vztek." "Vztek? A proč?" ptá se kozlík zvědavě a nakloní hlavu, aby se mohl podrbat vlastním rohem. "Nemám tu nikoho, s kým bych si mohla hrát." vysvětluje Terezka. "Ani já tu nemám nikoho, s kým bych si mohl hrát." postěžuje si kozlík a představí se jako Kvído. "Tak si budeme hrát spolu." navrhne Terezka. Kvído nadšeně poskočí a Terezka mu otevře branku. "Jen se musím vrátit, než mě můj pán bude hledat." říká Kvído. "Já se taky musím vrátit k babičce, než bude večeře." odpoví Terezka a jdou spolu kousek dál, kde už začínají růst stromy. Mezi těmi se kamarádi jeden druhému schovávají a honí až do večera. Pak se oba vrátí domů - kozel Kvído do ohrady, Terezka k babičce - a slíbí si, že si zítra zase budou hrát. A taky, že ano. A hrají si i další den, a ten další a spoustu dalších dní.
Jednou, když si zase hrají, zaposlouchá se Kvído a povídá "Slyšíš to taky?" "Co mám slyšet?" nechápe Terezka a taky se zaposlouchá. A opravdu. Jakoby slyšela mečení. Ale nemečí to Kvído. Mečí to odněkud z dálky. "Co to znamená?" ptá se Terezka Kvída "Je to volání o pomoc." říká Kvído. "Tak rychle." odpoví Terezka a už spolu utíkají směrem, odkud se ozývá kozí volání.
Přiběhnou k dřevěné kůlně. Nářek jde z ní. "Mám se tam podívat?" ptá se Terezka "Počkej, prve se zeptáme, co se děje." odpoví Kvído a už volá "Haló, kdo je tam?" z kůlny se ozve "Já. Já jsem tady." "Kdo já?" "Líza. Jsem tady zavřená." "A kdo tě tam zavřel?" ptá se Terezka "Jeden hrozně zlý člověk. Zavřel mě tady už před několika dny. Nenechal mi tu ani vodu ani nic k jídlu." "Neboj se, my ti pomůžeme." volá Terezka a snaží se otevřít dveře. Nejde to. "Počkej, nech toho. Já to zkusím." zamečí Kvído "Lízo, pozor!" rozeběhne se a vší silou narazí rohy do dřevěných dveří. Nic. Zkusí to ještě jednou a ještě jednou a sláva! Povedlo se! Dveře povolily a Kvído s Terezkou vidí hubenou, vyčerpanou kozičku, jak se choulí v rohu. "Pojď s námi. U mě v ohradě je místa dost a jídla a pití taky." říká Kvído. "A co tvůj pán? Nebude se zlobit?" ptá se Líza. "Můj pán je hodný. Určitě se zlobit nebude."
A tak jde kozel Kvído, koza Líza a Terezka nazpátek. "Já už musím domů." říká Terezka "Dobrou noc a zítra se na vás přijdu podívat." "Dobrou noc." pozdraví oba kozí kamarádi, ikdyž Lízince je špatně rozumět, protože má plnou pusu krmení.
"No nazdar, kde ty ses tu vzala?" diví se Kvídův pán, když Lízinku objeví, ale nezlobí se. Je rád, že Kvído nebude sám. A tak si celý zbytek léta Terezka hraje nejen s Kvídem, ale i s novou kamarádkou Lízinkou.
Na konci léta se však musí rozloučit. "Příští rok zase přijedu." slibuje Terezka. A taky, že ano.
Příští léto je u babičky a dědy zase jako na koni a hned upaluje ke známé ohradě. Už z dálky slyší veselé kozí pomekávání. Ale co to vidí? Musí si kozy přepočítat - jedna, dvě, tři, čtyři. Čtyři kozy a z toho dvě úplně malé. "To jsou naše kůzlátka." říká Kvído a vítá se s Terezkou. Vítá se s ní taky Lízinka a pak i nová mláďátka. A tak má Terezka kamarádů víc než dost.


Jak medvídek potkal čarodějnici

25. října 2018 v 16:46 | Lída Marková |  Pohádky
Filípek byl dnes s rodiči sbírat houby. Vzal s sebou i svého plyšového medvídka Ríšu. Povídal "Míša Ríša bude taky hledat houby a určitě jich najde nejvíc."
V lese bylo krásně.Vonělo to tam. Zpívali ptáci a Filípek dokonce sám našel tři velké hříbky.
"To bude večer smaženice." těší se tatínek a přidá do košíku dvě bedly. Když je košík plný, vydají se všichni spokojeně domů. Smaženice je výborná a Filípkovi se zavírají oči. "Tak vykoupat a spát." usmívá se maminka. Ale něco je špatně.
Kde je medvídek Ríša? "Že ty jsi ho zapomněl v lese." říká tatínek a Filípek se dá do pláče. "Tati, musíme se tam pro něj okamžitě vrátit." "Teď už ne. Je večer, ale zítra ti tam pro něj zajedu." slibuje táta. Jenže Filípek nepřestává natahovat "Zítra je pozdě. Musíme pro něj hned. Ríša nemůže být v lese celou noc uplně sám." "Ríša je medvěd a medvědi jsou na život v lese přece zvyklí." utěššuje ho maminka, ale jakoby hrách na stěnu házela "Ríša není medvěd, ale malý medvídek a k tomu plyšový. Bude se sám po tmě strašně bát. A já bez něj neusnu." Všechen pláč je ale marný. Tatínek do lesa pojede až zítra.
Ríša v lese leží opřený o strom, tak jak ho tam Filípek položil, a kouká, jak se pomalu začíná smrákat. "Snad se pro mě moje rodina vrátí." uvažuje v duchu a vzpomíná na Filípka. Najednou je tma a Ríša se začíná trošičku bát. Ale jenom trošičku. Když ale z ničeho nic zahouká sova, začne se bát o něco víc.
Najednou mezi stromy zahlédne postavu. "Hurá, to už se pro mě vrátili." raduje se Ríša. Ale ta postava je nějak zvláštně nahrbená. To nebude Filípek ani jeho tatínek. "Je to asi nějaká stará babička." přemýšlí Ríša. "Ale proč je tak otrhaná? Proč má vlasy samou pavučinu a proč je celá špinavá?" najednou ho něco napadne a vyleká se vlastního nápadu "Aby to tak byla čarodějnice. Jestli bude mít na nose bradavici, tak je to jistě čarodějnice. Zrovna taková, jakou mi včera Fillípek ukazoval v pohádkové knížce." Ríša by se nejradši dal na útěk, ale je pozdě. Mezi stromy zasvítil měsíc a posvítil na něj i na tajemnou postavu. "Je to čarodějnice." Teď je to jasné. Bradavice na jejím nose přímo svítí, a ona už po medvídkovi natahuje ruce s dlouhými špinavými nehty.
"Co ty tady děláš, chlupáčku? Zapomněli tě tady? Nebo schválně zahodili?" promlouvá čarodějnice docela milým hlasem. "Za - zapomně - zapomněli" koktá Ríša vyděšeně, zatímco ho čarodějnice drží v náručí přesně tak, jak to dělává Filípek. "Mě se nemusíš bát." uklidňuje ho čarodějnice "Já medvídkům neubližuju. Ani nikomu hodnému neubližuju. Jen občas potrestám nějakého toho darebáka. Ale ty jsi určitě moc hodný medvídek. Komu patříš?" "Filípkovi" odpoví Ríša a snad by se i pomalu přestal bát, kdyby čarodějnice dál neřekla "Ale ten tvůj Filípek moc hodný kluk nebude. Bude to pořádný darebák, když tě tu zapomněl a nechal tady v zimě." "Filípek není žádný darebák. Je to hodný kluk a má mě rád." brání Filípka Ríša "Rád? Když tě tu nechal?" "On nechtěl. Určitě je moc smutný a stýská se mu po mně." "To bych chtěla vidět." odfrkne čarodějnice "A taky se na to podívám." řekne a zaloví rukou v kapse svého pláště. Vytáhne křišťálovou kouli, dýchne na ni a přeleští rukávem. V kouli to zabliká a teď Ríša i čarodějnice koukají na Filípka v pyžámku, jak leží v postýlce. Ale nespí. Sedí u něj maminka a otírá mu slzičky, co se mu koulejí po tváři jedna za druhou. "VIdíš, že se mu po mně stýská." říká Ríša a čarodějnice musí uznat, že měl pravdu. "Prosím, nikam mě neodnášej. Zítra se pro mě jistě vrátí." prosí ji Ríša. Čarodějnice ale zavrtí hlavou "To nejde. Nemůžu tě tu nechat." "Copak nevidíš, jak se Filípek trápí?" vykulí Ríša skleněná očka. "Vidím. A právě proto tě tu nenechám. Vrátím tě hezky tam, kam patříš." a než to stačí doříct, drží Filípek Ríšu v náručí. To je radosti!
"Jak je to možné?" diví se rodiče, ale Ríša jim nic nepoví. Je rád, že je s Filípkem a občas si na hodnou čarodějnici vzpomene. Třeba ji ještě někdy uvidí.

Zakleté pohádky

24. října 2018 v 15:11 | Lída Marková |  Pohádky
Helenčin tatínek je ilustrátor. Tohle slovo se Helenka dlouho učila vyslovovat a tak radši říká malíř. Maluje obrázky do dětských knížek. Někdy i do dospěláckých, ale v těch tolik obrázků nebývá. To je moc príma mít tatínka, který maluje pohádky.
Vždycky večer r táta sedí u Helenky v pokojíčku a čte jí pohádku. A ráno, když se Helenka vzbudí, má tatínek na stole hromádku pomalovaných papírů a na těch se to hemží zvířátky, princeznami, strašidýlky a vůbec vším, o čem pohádky bývají.
"Tati, kde máš obrázky?" zeptala se jednou ráno Helenka. Na tátově stole dnes neleží ani papírek. "Včera mi to, holka, nějak nekreslilo." přizná táta a smutně pokrčí rameny. "To nevadí, dneska ti to určitě kreslit bude." uklidňuje ho Helenka. Jenže ani druhý den není na stole obrázek. Ani další den. A ani ten další. Tatínek je z toho celý smutný a naříká "Vůbec tomu nerozumím. Naprosto mi došla inspirace. Pohádky se mnou nemluví jako dřív." To je Helence divné. Dřív pohádky s tátou mluvily a on je kreslil a teď s ním nemluví? Ale proč?
Večer čte táta novou pohádku o princezně "Mluví s tebou tahle pohádka?" zajímá se dcerka "Vůbec ne." posteskne si táta, pohádku dočte a jde radši spát. Helenka ale spát nemůže a tak potají vezme knížku, kouká na písmenka na bílé stránce a zkouší se ptát "Pohádko, proč s tatínkem nemluvíš?" Chtěl by tě rozveselit obrázkem, takhle jsi smutná." "Ano, jsem smutná. A vždycky už smutná budu. Vůbec všechny pohádky budou smutné." "Co to povídáš?" vyleká se Helenka "Všechny nás zaklel zlý černokněžník. Zaklel pohádky, aby k nim už nikdy nikdo nemohl namalovat obrázek. A tak budou knížky už jen smutně černobílé." vysvětluje knížka "To přece nejde!" vykřikne Helenka "Tomu musíme zabránit a pohádky zachránit." "To se ti nepovee." "Určitě povede. Musím jen přijít na to, jak kletbu zlomit." Najednou se v pokojíčku zableskne a u postýlky stojí černokněžník v černém plášti. Směje se a prohlíží si Helenku pichlavým pohledem "Tak ty bys chtěla zrušit mou kletbu. To si tedy troufáš. Ale máš smůlu. Kletbu zlomí, jen ten, kdo ji na hlavu postaví. A to se nikomu nepovede." pak se v pokoji zase zableskne a černokněžník je pryč.
Ráno Helenka vypráví tatínkovi, co večer zažila. Táta se podrbe na hlavě a přemýšlí. "Postavit na hlavu... že bychom všechny pohádkové knížky postavili v knihovničce hlavou dolů?" "Myslím, že to nepomůže." vrtí hlavou nešťastně Helenka a neví, co si počít.
Ještě několik dní táta i Helenka přemýšlejí a vymýšlejí, co by mohlo kletbu na hlavu postavit a nemohou na nic přijít.
V pondělí navíc dostane Helenka ve škole úkol. Ve výtvarné výchově musí nakreslit své oblíbené zvířátko. Nejraději má Helenka kočky, a tak si vezme fixy a kreslí kočku. "Ale, Helenko, proč je ta kočka tak smutná?" diví se paní učitelka. Helenka si vůbec neuvědomila, že kreslí smutnou kočku. Jak jen to vysvětlit? "Je smutná, protože je to zakletá princezna. Zaklel ji čaroděj. Vysvobodí ji jenom ten, kdo ji bude mít doopravdy rád." paní učitelka se zasměje a pohladí Helenku po vlasech "Krásnou pohádku sis to vymyslela. A obrázek k ní už taky máš." v ten moment se ve třídě zvláštně zableskne. Nebo se to Helence zdá?
Když se vrátí ze školy domů, sedí tatínek ve své pracovně. Sedí u stolu, v ruce barvičky a kreslí. "Helenko, jak jsi to dokázala? Jak jsi kouzlo zlomila? Podívej, kolik obrázků už jsem za dnešek namaloval." vyptává se tatínek a strká Helence pod nos štůsek pokreslených papírů. Helenka vypráví příhodu ze školy a táta se usmívá "Prve jsi kreslila, pak vyprávěla a tím kletbu na hlavu postavila."
Od té doy už zase Helenčin tatínek k pohádkám obrázky kreslí a pohádky jsou veselejší a veselejší.

Dopis pro maminku

24. října 2018 v 15:09 | Lída Marková |  Pohádky
Kristýnka žije sama s maminkou v malém útulném bytečku. Mají se moc rády a dělají spolu spoustu zábavných a zajímavých věcí. Kristýnka je veselá holčička, ale někdy jí bývá smutno. Třeba když jí méďa upadne do bláta a musí pak do pračky. Maminka je taky moc veselá, ale taky někdy bývá smutná. Třeba když Kristýnka přinese ze školy špatnou známku. Kristýnku to moc mrzí, když vidí, že se maminka neusmívá. Chtěla by ji nějak potěšit. Jednou byla maminka smutná, když vytáhla dopis ze schránky. "Co je v tom dopise, maminko? Proč jsi kvůli tomu smutná?" ptá se jí Kristýnka, ale ta ji jen pohladí po vlasech a řekne "Toho si nevšímej, holčičko, to nic. Běž si hrát." jenže Kristýnka si nechce hrát. Chce aby byla maminka zase veselá. "Za to můžeš ty!" zamračí se na dopis, který leží na stole. Chtěla by si ho přečíst, ale ví, že číst cizí poštu se nesmí.
"Když je maminka kvůli tomuhle dopisu smutná, měla by dostat jiný, který ji potěší. No jo, ale od koho? Kdo ho má napsat?" Kristýnka chvilku rozmýšlí a pak se usměje. Chodí přece už do druhé třídy a psát už dovede. Sice si ještě někdy poplete nějaké to písmenko, ale to jí maminka jistě odpustí.
Maminka zrovna odešla k sousedce na kávu. To se báječně hodí. Aspoň to bude pořádné překvapení. Tak rychle - papír, tužku a taky pastelky, aby mohla dopis pěkně vyzdobit. Sedne si ke stolku, na kterém píše úkoly a píše

MAMINKO NEBUĎ SMUTNÁ. ZÝTRA TI NATRHÁM KYTIČKU. PĚKNOU. ABY SES ZASE SMÁLA.

Ještě pod písmenka nakreslí srdíčko. A ještě podepsat. KRYSTÍNKA. Ale, Kristýnko, nějak se ti pomotala íčka! Hezky podpis škrtni a zkus to znova. KRISTÝNKA Tak je to správně.

A teď dopis zalepit do obálky, hodit do schránky a je hotovo. Obálek má naštěstí Kristýnka dost. Zbyly jí ještě od léta, když psala dopisyz letního tábora. Hezky olíznout. Ještě adresa chybí.

MAMINKA
LIPOVÁ 28

"Známky mi došly. Ale kreslená stačí." říká Kristýnka méďovi a kreslí do rohu obálky čtvereček a do něj další srdíčko.
Maminka už se vrací! Honem rychle, aby neviděla, jak Kristýnka hází dopis do schránky. Povedlo se a když maminka vejde do bytu, sedí už Kristýnka v křesle před televizí. "Maminko, přišla ti myslím nějaká pošta." upozorňuje hned holčička. Jenže maminka jí nevěří "To určitě ne, Kristýnko. Dnes už tu pan pošťák jednou byl." Co teď? "Třeba prve na nějaký dopis zapomněl a musel se vrátit." napadne Kristýnku, ale maminka si nedá říct "Určitě na žádný dopis nezapomněl. A běž si umýt ruce, budeme večeřet." Teď je do pláče pro změnu Kristýnce. Takovou práci si s dopisem dala a maminka ho nebude číst? "Maminko, prosím tě já opravdu myslím, že ti pan pošťák přinesl dopis." maminka nechápavě kroutí hlavou, ale jde se radši přesvědčit, jestli náhodou nemá dcerka pravdu. Za chvíli je s dopisem zpátky. Ale co se děje? Maminka s ním odchází do ložnice a zavírá se tam. Teď je Kristýnka opravdu nešťastná. Myslela, že maminka bude mít radost a ona se zatím zamkne v jiném pokoji a neřekne ani slovo.
Za chvilku ale maminka naštěstí z ložnice vychází. Usmívá se a... co to říká? "Měla jsi pravdu, Kristýnko, dopis opravdu přišel. A je pro tebe." Podává dopis Kristýnce a ta si ho nechápavě prohlíží. Na obálce je napsáno

Kristýnka
Lipová 28

A uvnitř dopisu stojí
Kristýnko, udělala jsi mi ohromnou radost. Mám tě moc ráda. K večeři budou palačinky.
Tenhle dopis psala maminka. Vyměnila ho za ten první a dala Kristýnce. Ta upaluje do kuchyně a objímá maminku kolem pasu a ta jí dá pusu do vlasů.
"Tak co? Jdeme na ty palačinky?"
A za chvíli už to bytem voní a maminka s Kristýnkou sedí u stolu. Jedí palačinky namazané jahodovou marmeládou a nejsou ani trochu smutné, protože mají jedna druhou.

Jak kapesník myškám pomohl

23. října 2018 v 16:50 | Lída Marková |  Pohádky
Když si Deniska hrála s kamarády na hřišti, vypadl jí z kapsy kalhot kapesník. Byl krásně bílý a čistý. Teprve ráno si ho Deniska vzala ze skříně. Tak tam kapesník ležel a doufal, že se pro něj jeho majitelka vrátí. Ale nastal večer, děti se vrátily domů a kapesníku si nikdo nevšiml. Nikdo?
Všimla si ho myška Rozárka. Rozeběhla se k němu. "Neboj, nenechám tě tady ležet. Odnesu si tě k nám, aby ti nebylo tady venku zima."
V myší díře bylo krásně teploučko. Kromě Rozárky tam bydlel ještě táta myšák, myší máma a dva Rozárčini bráškové. "Vy to tu máte tak pěkné." liboval si kapesník a myslil si - Nemůže být nic hezčího, než být myškou. A co si myslel, to taky řekl. Jenže táta myšák mu na to odpověděl "Snad bys měl pravdu, kdyby nás netrápila jedna hrozná věc. Ale tou tě nebudu lekat." "Já se nebojím. Pověz mi, o co jde." zajímal se kapesník. Bylo mu líto, že mají myšky trápení.
"Na dvoře bydlí kocour. Jmenuje se Mourek, ale říká si Mour, aby působil hrůzostrašněji. Obchází pořád kolem našeho domku, číhá a snaží se někoho z nás ulovit." "To je hrozné!" vyjekl kapesník "Největší strach máme o naše děti." řekla smutně máma myš a objala svého nejmladšího.
"A s tím se nedá něco udělat?" "Nedá. Lidé si Moura pořídili kvůli chytání myší a on se snaží plnit úkol. Z naší rodiny ještě nikoho nechytil, ale od známých občas slýcháme hrozné věci." vysvětloval táta myš. Kapesník moc trápilo, co od myšek slyšel a uvažoval jak by jim pomohl. "A co takhle ho nějak zastrašit?" navrhl "Zbláznil ses? Jak bychom mohli zastrašit o tolik většího kocoura?" "Lidé, když se chtějí navzájem postrašit, dávají si na sebe všlijaké masky." "Jenže my žádnou masku nemáme." zavrtěl hlavou myšák, ale jeho žena ho okřikla "Počkej, táto, třeba něco vymyslíme. Za co se lidé například přestrojují?" "Za všechno možné. Nejčastěji za různá strašidla. Třeba za duchy." "Jak vypadá maska ducha?" zajímala se Rozárka "To si na sebe člověk vezme velké, bílé prostěradlo. Udělá do něj dírky pro oči a straší." vysvětloval kapesník. "No vidíte. Nesmysl! Kde bychom asi vzali prostěradlo." mračil se táta myš. "A nestačil by nám kapesník?" navrhla Rozárka "Lidé jsou velcí, tak potřebují velké prostěradlo. My jsme malí, tak nám stačí kapesník." "To je pravda." zajásala maminka "Naprostá pravda." přikývl taky kapesník a hned slíbil, že myškám rád tímto způsobem vypomůže.
Druhý den kocour Mour zase obcházel kolem myší díry a mlsně se olizoval. "Tak jdeme na to!" mrkla na sebe myší rodinka. Na tátova ramena si vylezla maminka, na její ramena zase Rozárka a na její zase oba bráškové. Až tahle myší pyramida byla hotová, napřímil se kapesník, přehoupl se přes ni a celou ji zakryl. Jen táta myš si musel dávat pozor, aby mu nečouhal ocásek.
Mour bedlivě číhal a najednou si všiml, že z myšího domku někdo vychází. "To je moje chvíle." pomyslil si a už se chystal ke skoku na kořist. Jaké ale bylo jeho zděšení, když se před ním objevila hrůzu nahánějící postava v bílém, sahající mu až k hlavě. A co teprve, když postava zahromovala dutým hlasem "Okamžitě se ztrať! Já jsem ochránce všech myší a vypráším ti kožich, pokud tě tu ještě jednou načapám!" Mour na nic nečekal, otočil se a pelášil pryč. Ani neslyšel, jak se myšky pod kapesníkem daly do smíchu. Smály se tak, že se celá myší pyramida zřítila k zemi. Nikomu to ale nevadilo. Nikdo si nenatloukl, protože jim kapesník duchapřítomně poskytl měkkou peřinku.
A co bylo s Mourem? Pověsil loveckou kariéru na hřebík a stal se z něho kocour domácí. Nebo spíš gaučový. Vyvaloval se celé dny na pohovce a říkal si "Už nikdy nechci žádnou myš ani vidět."