Království krupicové kaše

Dnes v 15:08 | Lída Marková |  Pohádky
Krupicovou kaši neměla Lucinka vůbec ráda. A zrovna dnes jí maminka navařila plný talíř a postavila jej před Lucku. Lucka na kaši koukala a mračila se. Kaše se smála. Smála se posypaná kakaem a pokapaná rozpuštěným máslem. Voněla celým domem, ale Lucinka se mračila a mračila. "Jen papej, Lucinko, já si zatím vyperu prádlo." řekla maminka a zmizela v koupelně. "Jako by nevěděla, že krupici nesnáším." zašklebila se Lucinka směrem ke kouplnovým dveřím, ale v tu chvíli ji něco ťuklo do nosu. "Au" vyjekla "Bubáku, bubáku" poškleboval se jí malinkatý skřítek sedící na okraji talíře. "Já nejsem bubák." bránila se Lucka "Ale jsi bubák, když se tak mračíš." smál se skřítek a houpal nohama až kapičky kaše odletovaly. "Nejsem, jen nemám ráda krupici. A vůbec? Kdo jsi?" otírala si Lucinka krupici z nosu "Já jsem Krupicíšek a jsem z Krupicového Krupicovství eee tedy chci říct království." vysvětloval skřítek "To existuje?" žasla Lucinka "Ano, ale už asi brzo existovat nebude." "Jakto?" "Naši princeznu požádal před časem o ruku král Pudingového království. Jenže ona si ho vzít nechce, tak nám vyhlásil válku a řekl, že nás jednou pro vždy zničí." "To je hrozné!" vylekala se Lucinka "Proč? Ty budeš přeci ráda, když ti krupice nechutná." zabručel skřítek "To sice ne, ale stejně nechci, aby vám někdo ubližoval. Chtěla bych vám nějak pomoci." "To nevím jak." vzdychl skřítek "Vezmi mě s sebou do království a třeba něco vymyslíme." navrhla Lucka a než se nadála, letěla bílou, sladkou, lepkavou hmotou kamsi dolů až přistála před velkým zámkem, postaveným z cukrových kostek a S kakaovou střechou "Zavedu tě rovnou ke králi." řekl skřítek a zavedl ji do trůního sálu.Tam na trůnu z marcipánu seděl smutný král a vedle něj ještě smutnější královna. "Tohle je Lucinka Vaše vísosti. Chtěla by nám pomoci s Pudingovým králem." představil Lucku skřítek "A tohle je král Krupicajda a královna Krupicajdová." představil také královský pár. Král Krupicajda se na Lucku podíval a zeptal se "Jak by jsi nám chtěla pomoci? Přemluvíš snad naši dcerku princeznu Krupičku, aby si krále Pudinga vzala?" "To ne!" vrtěla hlavou Lucka "Nesmí si brát někoho tak zlého. Musíme přijít na to, jak ho porazit." "Napadá tě něco?" ptala se královna "Vypravím se do Pudingového království a najdu tam způsob, který na něj bude platit." navrhla Lucinka, ale královně se nápad nelíbil "Špehové končívají špatně. Rozmysli si to, děvče." Jenže Lucinka měla pro strach uděláno, a tak se vydala do vedlejšího království.
Tamní zámek byl postavený z pružných pudingových cihliček, a každá cihlička byla spojena červenou marmeládou. Také střecha byla celá z marmelády. Lucinka se ohlásila piškotu držícímu stráž u brány a chtěla ke králi. Strážný piškot zavolal na jiný piškot a Lucka za chvíli stála zase v trůním sále. Tentokrát na trůnu z lékořice seděl král tlustý a rosolovitý, zíral na ni malíma očima a ptal se, co si žádá. "Já bych k vám ráda do služby." uklonila se pokorně Lucinka. Král jen mávl rukou "To mě zdržuješ takovými maličkostmi? Jdi do kuchyně, něco ti tam na práci dají." V kuchyni Lucku přivítalo několik kuchtiček a služtiček, které tam pracovaly. Byly to čajové lžičky, vařečky a šéfovala jim velká naběračka. "Budeš s ostatními vařit puding na královskou tabuli." poručila naběračka Lucince a nechala ji v kuchyni. "Král Puding jí puding?" zeptala se Lucka nové kolegyně vařečky "Král Puding nejí nic jiného, než puding. Jí ho ke snídani, obědu i večeři a ještě dvakrát o svačinách." vysvětlila jí vařečka a míchala voňavou hmotu ve velkém kotli "A nepostávej tady. Dělej taky něco, ať stihneme připravit všechno včas." a tak se Lucinka pustila s ostatními do práce. V kuchyni bylo shonu a ruchu, že ani nestačila přemýšlet, jak nejlépe by na zlého krále vyzrála. V kuchyni stálo několik velkých kotlů a v každém se vařila jiná pudingová příchuť. Někdo přiléval mléko, jiný přisypával pudingový prášek a na Lucku vyšla řada s přidáním cukru "Musí ho tam být hodně. Král má rád extra sladké." poučovala ji kolegyně lžička a ukázala Lucce sklad s cukrem. Lucka běhala tam a zpátky a nestačila cukr do horké hmoty přidávat.
Když takhle běžela asi po osmé, všimla si, že vedle pytlu s cukrem leží jiný pytel s nápisem SŮL. Lucka dostala nápad, ale věděla, že je převelice riskantní. "Za zkoušku nic nedám." řekla si a poslední kotel s malinovým pudingem tajně osolila. A hned několikrát! Třásla se, aby na její kousek nepřišel některý sloužící, ale měla štěstí. Naběračka slaný, malinový puding nabrala do misky a nesla ho králi Pudingovi k večeři. Král si nabral vrchovatou lžíci a strčil ji celou do pusy. Kulatá očka se mu protočila. "Co je to za divnou chuť?" žasl, ale protože byl zvědavý, strčil si do pusy lžíci ještě jednou a znovu se otřásl odporem. Začal křičet a burcovat celý zámek. Seběhli se sloužící a byl okamžitě zavolán dvorní lékař. Král totiž začal nejprve brunátnět a pak zelenat a nemohl popadnout dech. "Otrávili mě!" křičel, a najednou se začalo celé jeho rosolovité tělo roztékat. Všichni sloužící jen mlčky pozorovali, jak se jejich král mění na vodnatou, lepivou kaši. Lucinka by se strachy nejraději propadla do země. Jenže v tu chvíli se ozvaly slavnostní fanfáry a zámek se dal do zpěvu a do tance. "Konečně máme od toho tyrana pokoj!" křičeli a dováděli všichni nadšením. Piškoty tancovali s vařečkami a lžičkami a všichni děkovali Lucince za její odvážný kousek. "Díky tvé odvaze se náš už tak dost zkažený král zkazil nadobro." objal Lucku vděčně největší piškot "Byl to tyran a žrout. Všechny by nás tady utrápil." "Nechceš nám dělat královnu?" zeptala se jí vedoucí naběračka "Já nemůžu. Musím se vrátit domů. Mám tam nedojedenou krupicovou kaši." vysvětlovala Lucinka, zamávala všem na pozdrav a utíkala zpět do království krupicové kaše.
Už z dálky viděla, že zvěsti se šíří rychle. I toto království celé tancovalo a zpívalo a nejvíc ze všech princezna Krupička. "Za odměnu od nás dostaneš celoživotní zásobu krupicové kaše." oznámil jí král Krupicajda slavnostně. "No jéje, to snad ani nemusí být." kroutila se Lucka "Ona krupici nerada." vysvětloval skřítek Krupicíšek pohotově. "Ach tak, tak zařídíme, aby krupicová kaše, kterou budeš jíst, byla ta nejlepší ze všech a chutnala přesně tak, jak si tvůj jazýček žádá." rozhodl král a rozloučil se s Luckou. Krupicíšek luskl prsty a Lucka teď zase letěla bílou, sladkou, lepkavou hmotou až dosedla na židli v kuchyni. Před ní pořád stál talíř plný krupicové kaše a maminka pořád prala v koupelně prádlo. Lucince po náročném úkolu značně vytrávilo, a tak popadla lžíci a bez otálení se do kaše pustila. Chutnala báječně! Tak skvělou kaši Lucinka nikdy v životě nejedla.
 

Ať tě kroupa nepraští

Včera v 17:59 | Lída Marková |  Pohádky
"Půjdeš se mnou na hřiště?" poprosí Martinka svého staršího brášku jednou v sobotu, když svítí sluníčko a venku je krásně. Petrovi je už dvanáct a nechce se mu chodit po hřišti se šestiletou sestrou, jenže to maminka nepochopí, a tak hned poroučí "Dávej na ni pozor, ať se jí nic nestane." A tak jdou. "Budu se houpat na houpačce." říká Martinka na hřišti a hned běží k houpačkám. Snaží se rozhoupat, ale moc jí to nejde. "Počkej, rozhoupu tě." nabízí Petr a houpačka už letí tam a zpět, tam a zpět "Ještě, ještě" křičí nadšením Martinka a směje se na celé kolo. A tak Petr přidává a rozhoupává houpačku ještě víc. Tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět a najednou... co se to děje? Houpačka se zhoupne moc, Martinka se neudrží a pustí se držadel "Pozor!" stihne ještě Petr vykřiknout v obavě, že sestra spadne na zem, jenže Martina místo aby padala, letí vzhůru a do dálky. Zhoupnutí bylo tak veliké, že ji vymrštilo rovnou do oblak.
Žuch - ozve se, když Martinka přistane na něčem hebkém a měkkém. "Kde to jsem?" rozhlíží se kolem sebe. "Jsi na mraku." oznámí jí hluboký hlas "Tedy na mě. Já jsem mrak a pluju tady po nebi už pěknou chvíli." "Dobrý den." pozdraví Martinka, protože je slušně vychovaná "Prosím, pane mraku, jak se dostanu zpět na zem?" "Teprve jsi přišla a už bys chtěla odcházet?" diví se mrak "Já tam dole mám brášku. Petra. Určitě má o mě strach. A navíc bude mít doma pěkný malér, jestli nepřijdeme včas k večeři." A Martinka se naklání, aby uviděla svého brášku, jak zmateně běhá po hřišti a snaží se zjistit, kam se jeho sestřička poděla "Pozor! Ať nepřepadneš!" hartusí mrak a trochu nadzvedne svůj okraj, aby Martince udělal zábradlí. "Já teď nemám čas se o tebe starat. Musím doplout až támhle za ten kopec, abych se tam mohl vypršet." "A proč se nevypršíte tady?" ptá se Martinka "Protože za kopcem je pole a to potřebuje zalít, aby všechno co na něm roste nepomřelo žízní." vysvětluje mrak. "A, pane mraku, není Vám tady na nebi smutno?" ptá se zase Martinka "Proč by mi tu mělo být smutno? Kde už by ti mohlo být lépe, než na nebi?" nechápe mrak "Nemáte tu žádná kina ani hřiště. Musí tu být pěkná nuda." "Jo, holka, to by ses divila. Že tu nemáme hřiště? Od té doby, co lidé létají ledadly, je to tu samá překážková dráha. Pořád se tu někdo prohání. A že tu nemáme kino? A co jiného je ten lidský svět, když se na něj koukáš zvrchu? Nic jiného, než jedno velké divadlo nebo chceš-li kino. Lidi se dole hemží, jak mravenci. Občas tancují, občas se pošťuchují a je velká zábava to sledovat." "Vy nás sledujete?" "No jasně. A většinou se hrozně bavím, až se za břicho popadám." "A někdy se i zlobíte, že?" hádá Martinka "Jak jsi to uhádla?" "Myslím, že potom padají kroupy, když se zlobíte." a tu se mrak začne smát až začne bílá peřinka jeho hedvábí nadskakovat. "Jsi chytré, děvče. Máš pravdu. Když už se na tu lidskou čeládku nemůžu dívat, pošlu vám tam pár krup v naději, že třeba některého z vás praští do kebule, aby se mu rozsvítilo." "A už se tak někomu rozsvítilo?" "Někomu jistě. Jenže je vás tam dole tolik, že na to jedno krupobití nestačí." chechtá se mrak a pluje si poklidně dál. Jenže Martinku téma zaujalo "A to se nebojíte, že tím krupobitím poničíte přírodu?" a tu se mrak rozlobí "Já? Přírodu? Jestli někdo přírodu ničí, tak jsou to lidé. Nestaráte se o ni. Zanášíte ji nepořádkem a škodíte jí, kde můžete." "Já ne" brání se Martinka "Tuhle jsme zrovna s maminkou a tátou byli v lese a odnesli a vyhodili jsme dvě plastové lahve a dva pytlíky od bonbonů, co jsme tam našli." "No však to povídám, že přírodu jen zanášíte nepořádkem." hartusí mrak "Ale uznávám, že ty jsi hodná holčička a snažíš se té chudince trochu pomoci." "Já jí budu pomáhat ještě víc." slibuje Martinka "To je dobře." usmívá se už zase mrak. "Příroda je z vás lidí už celá unavená. A to pak zase musím přijít já a aspoň na pár týdnů ji přikrýt sněhovou peřinou, aby si odpočinula." Martince zazáří očka "Sníh já miluju. To pak sáňkujeme a stavíme sněhuláky a koulujeme se. Loni jsme si s Péťou stavěli na zahradě iglů." a tu si Martinka vzpomene na bratříčka, jak ji dole hledá a neví, co si počít. "Pane mraku, pusťte mě dolů. Musím se vrátit." zaprosí a sepne ruce "No dobrá. Tak já tě teda pošlu zase zpět, ale slib mi, že budeš přírodě pomáhat nejen sama, ale také k tomu vybízet všechny ostatní. Vždyť jde nejen o vás lidi, ale taky o všechna zvířátka, co tam s vámi žijí." Martinka to ochotně slíbí, protože ví, že péče o přírodu je moc důležitá. "Hned zítra se půjdu poradit s paní učitelkou, aby mi poradila, co dalšího můžu ještě pro přírodu udělat." říká a zvedá dva prsty na znamení přísahy. "Tak se pevně drž!" říká mrak a najednou je Martinka malá. Malá jako dešťová kapka. Martinka totiž najednou je dešťová kapka. A už letí z mraku dolů. Letí, letí a rovnou Petrovi na nos. Kapka se o chlapcův nos rozstříkne a Martinka najednou stojí před ním. "Kde jsi byla?" žasne petr, ale je moc rád, že má sestřičku zase u sebe. "Na mraku." vysvětluje Martinka "Povídali jsme si o přírodě. O tom, jak je důležité ji chránit." "No to je pravda." souhlasně přikyvuje bráška "Musíme se o ni starat, jinak nás praští kroupa do hlavy." vysvětluje ještě Martinka, ale Petr už ji bere za ruku a odvádí domů. Martinka ještě jednou vzhlédne vzhůru a zámává mraku na pozdrav. Ten si to pluje za kopec a těší se, jak se tam krásně vyprší.

Záclonka pro princeznu

6. listopadu 2018 v 17:39 | Lída Marková |  Pohádky
Princezna Viktorka měla ve svém princeznovském pokoji veliké okno. Ráda se z něho dívala do zahrady, jen ji mrzelo, že okno je takové smutné a obyčejné. Ráda by ho nějak ozdobila. "Pěkná záclonka by se hodila" říkala si a přemýšlela, kde sehnat tu nejkrásnější. Aby si hledání trochu usnadnila, vyhlásila soutěž o nejkrásnější záclonku. Vítězi slíbila pytlík zlaťáků a už se těšila, jaké krásné záclonky se jí sejdou.
Soutěže se zúčastnila spousta krejčích, ale i klenotníků a spousta obyčejných lidí, kteří chtěli princezně poskytnout své nápady. Přinesli jí záclonky z hedvábí, ze sametu, z kožešinky, z papírových, barevných proužků, z látkových proužků, z korálků, ze zlata, ze stříbra, dokonce z prstýnků, ale nic se Viktorce dost nelíbilo. Všechno jí přišlo takové obyčejné a nezajímavé. Zlata a stříbra měla na zámku spoustu. Z hedvábí a jiných krásných látek měla spoustu šatů, ale záclonku chtěla mít opravdu jedinečnou.
Soutěž trvala dlouhé týdny a pořád ne a ne přijít to pravé. Viktorka z toho byla smutná a bez nálady. Jednou jí kovář přinesl těžkou záclonu z podkoviček pro koně. "Děkuji ti za originální nápad." ocenila jej Viktorka úsměvem "Ale takovou záclonku do svého okénka nechci." kovář se uklonil a odnesl si záclonku zpět.
Viktorka se potom vydala do královské zahrady a sedla si tam smutně na houpačku. "Já se snad té své vysněné záclonky nedočkám." stýskala si a nechala si na prst posadit bílého motýlka, co poletoval kolem. A protože Viktorka byla princezna, sedl si jí na prst rovnou motýlí král. Vyslechl si její trápení a rozhodl se, že jí pomůže.
Když Viktorka odešla ze zahrady zpět do zámku, svolal si své poddané a poručil jim "Musíme princezně udělat radost. Nemůžeme ji nechat se trápit." a vyložil jim, oč se jedná. Všichni ostatní motýlkové souhlasně pokyvovali a říkali si, jakého mají laskavého krále, který myslí na štěstí druhých.
Princezna Viktorka si večer zalezla do postýlky a přála si, aby se jí zdálo o její vytoužené záclonce. Noc byla krátká a za chvíli Viktorka zase otvírala oči. Ale co to vidí? Asi ještě pořád spí a zdá se jí sen, jaký si přála. Z postýlky kouká na velké okno do zahrady. Ale do zahrady nevidí, okno totiž zakrývá dlouhá záclonka z překrásně zbarvených motýlků. Motýlků je snad tisíc nebo ještě víc. Viktorka je nedokáže spočítat. Jen kouká a kouká na tu nádheru.
Ikdyž si Viktorka myslela, že jde jen o sen, nebylo tomu tak. Než se ráno vzbudila, nalétala do pokojíku otevřeným oknem hejna různobarevných motýlků, a spořádaně si posedala jeden k druhému. Motýlí král se usadil přesně do středu, aby měl o všem přehled a ostatní motýlci se řadili do zástupů tak, aby jejich barvy společně ladily a vytvářely okouzlující dojem. Vše bylo ještě nádhernější, když Viktorce zamávali křídly na pozdrav. A tak měla Viktorka tu nejkrásnější záclonku na světě a její okno už nikdy nebylo smutné ani obyčejné.
 


Kapela z koupelny

6. listopadu 2018 v 16:26 | Lída Marková |  Pohádky
"Když může kladívko hrát na piano, proč bych já taky nemohla na něco hrát?" říkala si zubní pasta na umyvadle. "Cit pro rytmus mám dobrý." pochválila se sama a hned zkusila sebou několikrát klepnout do umyvadla, aby si to ověřila. "Co to děláš?" ptal se jí překvapeně hřeben na poličce. Pasta mu vše vysvětlila a hřeben se zamyslel "Taky bych mohl hrát." a zabrnkal na své zuby "To nezní vůbec špatně." ozval se vodovodní kohoutek. "Ale stejně zvuk tekoucí vody nic nepředčí" a pustil vodu. Pak ji vypnul a zase zapnul. Udělal to tak několikrát a pasta nadskočila nadšením.
"Dostala jsem nápad." "Jaký?" ptal se hned hřeben, trochu dotčený vychloubačností vodovodního kohoutku. "Založíme kapelu. Koupelnovou kapelu." "Jak to myslíš?" "Když každý budeme hrát to, co umíme a dáme to dohromady, bude z toho moc pěkná muzika." vykládala nadšeně pasta. "To je výborný nápad. Já budu taky hrát." ozval se tatínkův holící strojek a hned začal broukat vrčivou melodii. Přidal se i ručník a taky mýdlo a žínka. Na tu se ale hřeben ze začátku dost mračil "Jak ty bys chtěla hrát?" žínka se jen ušklíbla a namočila se do vody, kterou prve pouštěl vodovodní kohoutek. Potom se začala ždímat, a protože to dělala hezky rytmicky, znělo to skutečně pěkně.
"Výborně!" jásala zubní pasta "Už jsme opravdová kapela. Takže teď hezky všichni společně a uvidíte, jak krásně nám to bude znít." A tak se najednou pasta, hřeben, holící strojek, mýdlo, žínka, ručník i vodovodní kohoutek dali do hraní.
Ale co to? Co je to za strašlivý rámus? Vždyť to trhá uši. "Dost! Dost!" rozkřičel se na celé kolo zubní kartáček, aby kapelu přehlušil. "Takhle to přece nejde! Vůbec vám to neladí. Hrajete si každý kdy chcete a co chcete." "A co s tím máme dělat?" ptal se smutně hřeben. "Potřebujete dirigenta." "Co je to dirigent?" divila se žínka "Dirigent je ten, kdo hráčům v kapele ukazuje, jak mají hrát. Říká jim, kdy mají hrát rychle, a kdy pomalu. Kdy mají hrát hlasitěji nebo se ztišitt. Zkrátka, aby každý hrál jen tak jak má." "Jenže kde máme takového dirigenta vzít?" zasmušila se zubní pasta. "Co kdybych ho dělal já?" nabídl se zubní kartáček. "To je skvělý nápad!" vypískla pasta a všichni jí přizvukovali.
Zubní kartáček se svého úkolu ujal okamžitě. Vyskočil na prádelní koš, aby na něj všichni viděli a začal udávat takt. Prve pobídl vodovodní kohoutek, aby zahrál předehru. Na tu navázal hřeben a přidalo se mýdlo. Pak přišla chvíle pro holící strojek a jeho tón zjemňovala žínka. Zubní pasta mezitím vyťukávala rytmus a ručník vše zakončil. Když skladba skončila, všichni si vzájemně zatleskali a pasta se otočila na kartáček "Měl jsi naprostou pravvdu. Teď už nám to konečně ladí." "To bych řekl. Už jste opravdová kapela." usmál se kartáček a radostí se několikrát zatočil.
A tak koupelnová kapela pod kartáčkovým vedením hrála častokrát a vymýšlela si pořád nové a nové voňavé písničky. Ty nejraději poslouchal tatínek, ten co dovede tak pěkně hrát na piano, když se koupal ve vaně a říkal si, jaké má štěstí, že zrovna on má tak hudebně nadanou koupelnu.

Pan taxikář

5. listopadu 2018 v 19:40 | Lída Marková |  Pohádky
V jednom městě jezdívá zvláštní taxi. Taxi je auto, které si objednáš, aby tě odvezlo, kam si přeješ. Tohle taxi je zvláštní tím, že ho řídí pan taxikář, který má u sebe malého papouška. Papoušek postává na opěradle sedadla a dohlíží, aby vše v taxíku bylo, jak má být. Tenhle taxík totiž funguje trochu jinak. Pan taxikář nevozí zákazníky za peníze, ale za dobré skutky. Sveze jen toho, kdo udělal nějaký dobrý skutek anebo aspoň slíbí, že ho co nejdřív udělá.
Svezl třeba Markétku, která pomohla staré babičce s nákupní taškou. Svezl také pana Horáka, protože přispěl na útulek pro pejsky. A taky paní Bláhovou, která si z toho útulku vzala pejska domů. Svezl ale taky Martínka, když slíbil, že zítra pomůže sousedce s úklidem zahrady. Pan Novák zase slíbil darovat nepotřebné oblečení chudým lidem. Zkrátka dobrých skutků se našlo víc než dost.
Koho ale nesvezl byl ušatý kluk Standa. Proč? Standa nastoupil do taxíku a pan taxikář se ho zeptal, jaký dobrý skutek naposledy vykonal. Standa se usmál a bez váhání odpověděl "Snědl jsem nanuk a obal vyhodil do koše." "To není žádný dobrý skutek." zavrtěl hlavou pan taxikář "Vyhodit obal je povinnost. Zkus něco jiného." Standa se podrbal ve vlasech a spustil "Taky jsem v neděli umyl nádobí po obědě." tentokrát neodpověděl pan taxikář, ale barevný papoušek "Umyl, ale až po tom, co mu to maminka třikrát za sebou přikázala." "Tak víš co? Zkusíme vymyslet něco, co teprve uděláš a já tě svezu." nabídl pan taxikář chlapci. "Můžeš třeba vyvenčit pejska dědovi Mráčkovi, co už nemůže chodit." "Psy nemám rád." odfrkl Standa "Tak co kdybys daroval pár hraček, se kterými už si nehraješ chudým dětem?" ale Standa rázně zavrtěl hlavou "Svoje hračky nikomu dávat nebudu." pan taxikář si povzdechl a navrhl "Tak co kdybys nasypal zobání ptáčkům za oknem?" Standa ani nestačil odpovědět, předešel ho papoušek "Po těch střílí z praku. A před týdnem málem jednoho vrabce trefil" "Žalobníčku!" zašklebil se na papouška Standa, ale pan taxikář se zamračil "Tak jaký dobrý skutek vykonáš, abych tě mohl svézt?" Standa se zamyslel a pak řekl "Napíšu si domácí úkol, ten totiž píšu strašně nerad." pan taxikář smutně pokrčil rameny "Tebe svézt nemůžu. Nevíš vůbec, co je to dobrý skutek. Nechceš žádný vykonat, takže nemůžeš nikam jet." Standa se chtěl s panem taxikářem hádat, ale ten mu otevřel dveře a tak musel vystoupit. Chodil ulicemi a naštvaně kopal do kamínků. Jednou taky kopl do popelnice až se zakymácela a div nevysypala. Doma byl taky celý protivný a ani babičku, co přišla na návštěvu, pořádně nepozdravil.
Za pár dnů, když se Standa vracel ze školy, šel kolem malého papírnictví. Před ním stál kočárek, který tam nchala stát nějaká maminka, aby mohla nakoupit papíry a sešity, co potřebovala. Standa si kočárku nevšímal. Jednak proto, že ho nezajímal, jednak proto, že se mu rozvázala tkanička a musel si ji zavázat. Když si ji zavazoval, uviděl, jak se nad kočárek naklání holčička s dlouhými copy. Najednou sáhla do kočárku, něco malého z něj vytáhla, otočila se a šla dál jakoby nic. Z kočárku se v tu chvíli ozval strašný křik a Standa si všiml, že holčička s copy teď drží v ruce plyšového medvídka. Standa na nic nečekal a utíkal za ní. Holčička si toho všimla a začala před Standou utíkat. Naštěstí byl Standa rychlejší a dostihl ji. "Vrať toho medvídka!" poručil holčičce "Ani mě nenapadne." odsekla a ještě na něj vyplázla jazyk. Standa se ale nedal a medvídka jí z rukou rázně vytrhl. Vydal se s ním zpět ke kočárku, u kterého už stála mladá maminka a těšila své plačící miminko. "Myslím, že tohle je vaše." řekl Standa a natáhl k ní ruku s medvídkem. Mladá maminka se na Standu šťastně usmála a poděkovala mu "Jsi hodný chlapec. Toho medvídka má moje holčička nejraději." Standa se otočil a vydal se znovu na cestu domů. Najednou u něj zastavilo auto s nápisem TAXI. Otevřely se dveře a ozval se hlas papouška "Nasedat!" pak se vyklonil i pan taxikář, usmál se a pobídl Standu "Tak si sedni. Tohle byl moc pěkný dobrý skutek." jenže Standa jen zavrtěl hlavou "To nebyl žádný dobrý skutek. To byla povinnost. Krást se nemá." usmál se, zamával na pozdrav a vykračoval si to dál.

Jak se kladívko naučilo hrát na piano

5. listopadu 2018 v 17:25 | Lída Marková |  Pohádky
"Kdy mi konečně pověsíš na zeď ten obraz?" ptá se maminka už po několikáté Šimonova tatínka, když sedí v sobotu u televize. Tatínek jí totiž pověšení obrázku slibuje už hrozně dlouho. Obraz stojí opřený o skříň a maminka se bojí, kdy do něj kdo strčí a rozbije ho. "Slibuješ mi to už od Vánoc." připomíná a tatínek si dlouze vzdychne. Nemá tuhle práci rád, ale dobře ví, že sliby se mají plnit a tak si jde pro hřebíky a kladívko. "Dej si bacha ať se nepraštíš do prstu." radí mu maminka, když s hřebíkem mezi zuby vyměřuje, kam by bylo nejlépe obraz zavěsit. Tatínek na tuhle poznámku jen něco zabručí a dá se do díla. A konečně je hotovo. Obraz je na svém místě a maminka se usmívá. Tatínek taky. Je rád, že to má za sebou a říká "Teď jsi jdu dát Bacha." Když si tatínek jde dát Bacha, znamená to, že si jde zahrát na piano. To stojí v rohu pokoje a tatínek na něj moc pěkně hraje. Vždycky se tím uklidňuje, když má špatný den. Teď ani kladívko neuklidil. Jen ho položil na desku piana a už mu prsty tančí po klávesách. Kladívko tiše leží a poslouchá. Tatínek hraje dlouho. Tak dlouho, že maminka mezi tím uklidí celý byt.
Když tatínek dohraje, založí ruce a poslouchá ticho. Jenže to najednou přehluší tenký hlásek "Já chci taky hrát na piano." "Kdo to mluví?" ptá se tatínek "Šimon je přece u kamaráda." "To jsem já." ozve se z desky piana. To mluví kladívko, které teď neleží, ale stojí na nožičce a kouká na tatínka "Chci taky hrát na piano." opakuje, ale táta zavrtí hlavou "Ty přece nemůžeš hrát na piano. Jsi moc těžké a jen bys ho rozbilo. To nejde." Kladívko je z toho smutné a zkouší to znova "Prosím, nauč mě to. Budu dávat pozor. Slibuju." ale tatínek si nedá říct. Trvá na svém, že kladívka jsou od zatloukání hřebíků a ne od hraní na piano. "Radši tě odnesu kam patříš." řekne a odnese kladívko zpět do komory. V komoře je tma jako v noci. Kladívko tam leží a je smutné. Tak strašně by chtělo umět jemně vyťukávat tóny a ne jen tupě bušit do hřebíků. Je mu to tak líto, že se dokonce dá trošku do pláče. A když začně plakat takové kladívko, to už je co říct. To už si i kouzelné bytosti najdou chvíli, aby jej potěšily. A tak se u kladívka objeví malinkatá bytůstka a říká "Nebreč. Nějak to vymyslíme." pak luskne prsty a kladívko je najednou lehoučké a hbité. Bytůstka zvedne prst a káže "Ale musíš se snažit!" Kladívko kýve, že se snažit bude a najednou je zpět v obývacím pokoji u piana. Nebo spíše na jeho klávesách. Zkusí do jedné ťuknout a pak do druhé a pak do třetí. Ozve se pokaždé krásný jemný tón. Takový jaký má být. Kladívko to zkusí znova a ještě jednou. Zkouší to tak ještě chvíli, ale pak se otevřou dveře a v nich stojí tatínek. Myslel si, že se Šimon vrátil od kamaráda a šel se s ním přivítat. Teď je ale překvapený a mlčky kouká na kladívko, jak tančí po klávesách. Teprve když se vzpamatuje, řekne "Měl jsem pravdu. Takhle opravdu hrát nemůžeš. Musíš se naučit noty." a vytáhne ze skříně Šimonovu učebnici hudební výchovy. Položí ji před kladívko a řekne "Žádný hudebník bez not hrát nemůže." pak si k němu sedne a ukazuje mu, jak která nota vypadá a kde na pianu leží. Tatínek ukazuje a kladívko se učí. Ťuká do piana zlehounka a opatrně. Občas se při vyťukávání stupnic splete, ale tatínek mu to pro začátek odpustí. Učívají se potom spolu pravidelně a za nějaký čas kladívko hraje lehké písničky, a za další čas s tatínkem dokonce hrávají dvouručně - tedy tatínek hraje jedny ruce a kladívko ty druhé.
A pak, že kladívka nemohou hrát na piano.

Autonín

1. listopadu 2018 v 19:05 | Lída Marková |  Pohádky
Toník se správně jmenuje Antonín. Ale jeho tatínek mu neřekne jinak, než Autonín. Je to proto, že Toník má moc rád auta. A to odvždycky. Už nad kolíbkou měl zavěšené malé autíčko a pořád na něj koukal. Také jeho první slovo bylo auto. Auto byl první dárek, který dostal od Ježíška a další k narozeninám. Ke každým narozeninám a ke každému Ježíšku dostane Tonda autíčko. Má autíčka i na tričku a na pyžamu. Autíčka jsou prostě všude.
Toník už se nemůže dočkat, až bude veliký a bude moci řídit opravdové auto jako tatínek. Tatínek má krásné auto. Celé stříbrné a rychlé jako šíp.
"Proč nemůžou děti řídit auta?" zeptal se jednou tatínke "Protože jsou moc malé a nedosáhly by na pedály." "Tak proč někdo nevyrobí auto velké přesně pro děti?" ptá se zase Tonda, ale táta se jen zasměje a neodpoví. "Asi neví" myslí si Tonda a jde do pokojíčku hrát si s autem. Bere do ruky svého oblíbeného angličáka, co má ještě po tatínkovi z doby, kdy byl kluk, a říká mu "Tak bych se v tobě chtěl projet." "Tak proč si nenasedneš?" zeptá se autíčko "Protože jsem moc velký a nevlezu se do tebe" "Tak s tím něco provedeme" rozhodne autíčko a Toník se najednou začíná zmenšovat, až je úplně maličký. Tak maličký, že si může nasednout na místo řidiče v autíčku. "To je paráda!" směje se a nastartuje motor. To umí, viděl tatínka mnohokrát, jak to dělá. "Kam pojedeme?" ptá se autíčko "Za tátou. Ten bude koukat, že řídím auto. A že krásně dosáhnu na pedály." A tak autíčko s Autonínem vyrazí. Projedou dětským pokojíčkem, a přes kuchyni si to namíří do tátovi pracovny. Táta sedí za stolem a něco píše. On pořád něco píše. "Táto!" volá Toník, ale autíčko ho zarazí "Neslyší tě. Musíš zatroubit." a tak Tonda zmáčkne klakson a troubí a troubí. Táta zvedne hlavu, ale myslí si, že to bzučí moucha, takže začne zase psát. "Musíme na to jinak!" řekne autíčko a rozjede se pod stůl k tátovým nohám. Táta doma chodí bos, jen v ponožkách, a tak je pro autíčko snadné ho pod stolem několikrát šťouchnout do palce. "Co to je? Snad tu nemáme myš." bručí táta a po kolenou vleze pod stůl, aby se podíval, co ho to šťouchá. Uvidí autíčko a málem se rozlobí "Ten Autonín si po sobě vůbec neuklízí. Má autíčka roztahaná úplně všude." pak si ale všimne, že v autíčku sedí malý človíček. A ten človíček je navíc hrozně podobný jeho Toníkovi. Je to Toník! A než se táta stačí začít divit, je stejně maličkatý jako jeho synek a sedí vedle něj v autíčku. "To se mi snad zdá." žasne překvapeně "Nezdá, tati, jedeme na výlet." říká Tonda, ale táta se mračí "Ty přece nemůžeš řídit. Nemáš řidičský průkaz." "Však pojedeme pomaličku a jen kousek." přimlouvá se autíčko, a tak táta nakonec svoluje. Je ostatně taky rád, že si může vyzkoušet jízdu ve svém oblíbeném, klukovském autě. "Ale jen po bytě. Ven tě nepustím." říká ještě Tondovi a ten už šlape na pedál. Stůl je jako dlouhý most, pod kterým autíčko projede. Kousek jablíčka, co Tondovi upadl na zem zase jako kopec a zatoulaná ponožka zase jako sněhová závěj. "Musím uznat, že ti řízení jde." chválí táta synka "Však jsem toho od tebe hodně odkoukal" říká Toník, ale táta ho už zase kárá "Odkoukal, odkoukal, ale teď nekoukáš na cestu." a je to pravda, Toník nedával pozor, přehlédl velkou chlupatou kouli a málem by do ní narazili, kdyby táta nestrhl volant. Ta chlupatá koule je kocour Tim. Většinou je Tim strašně líný, ale teď vidí malou a rychle se pohybující věcičku, která mu připomíná jeho milované myši."Nevypadá to sice jako myš, ale bude to myš." myslí si a vymrští se ze svého vyhřátého pelíšku a peláší za autíčkem. To před ním ujíždí, co mu síly stačí a Toník se začíná bát "Autíčko, prosímtě přidej nebo nás Tim sní." "Zkus se mu schovat." radí táta, jenže kocour je mrštný a všude vleze. Toník zkusil zajet s autíčkem za skříňku, ale Tim tak vytrvale útočil packou a snažil se autíčko vytáhnout, že se Tonda radši zase rozjel. Kličkoval kolem nohou od židlí a kolem prádelníku až se jemu i tátovi točila z té jízdy hlava. "Co mám dělat, tati? Tim je hrozně rychlý, bojím se, že nás chytí." táta okamžik uvažuje a pak řekne "Vidíš támhle tu ponožku, která ti spadla pod židli? Vjeď do ní." "Do ponožky?" "Ano, v ní nás aspoň nebude moci sníst." říká táta a tak Tonda vjíždí do ponožky jako do garáže. Tim k ponožce přiskočí, a snaží se ji packou rozevřít. "Vidíš, pořád jsi chtěl řídit auto a teď si nás Tim dá ke svačině." zlobí se táta na Toníka. "Já si to chtěl jen vyzkoušet." brání se synek "Ale už nechci. Radši si počkám, až budu velký." "To si počkáš, ale jedině v Timově žaludku." bručí táta, jenže najednou se ozve autíčko "Vystupte si!" "Cože?" vykřiknou táta i syn svorně "Vystupte si! Nebudu vozit někoho, kdo se ve mně hádá." poroučí autíčko a tak si Toník i táta chtě nechtě musí vystoupit. Tim pořád na ponožku doráží, ale ta se najednou začíná zvětšovat. Už je velká jako on. Už je větší. A už je velká jako tatínek. A ano, tatínek už je zase normálně velký jako býval. I Tonda je zase velký jako býval. A oba stojí v ponožce veliké jako stan. Toník seber autíčko a oba se s tátou soukají ven z ponožky. "Tys nám dal, Time! hubuje Toník kocoura, ale táta ho bere do náručí a drbe za ušima "Je to lovec, chránil dům před škůdci." "A co s tímhle?" ukazuje Tonda na obrovskou ponožku, která je vlastně zachránila před sežráním. Táta se zamyslí a pak řekne "Pojedeme stanovat." a pak ještě dodá "Doufám, že tě na řízení auta přešla chuť." "Nepřešla." kroutí hlavou Tonda "Ale radši počkám, až budu velký, aby si mě zase Tim nespletl s myší"

Miluška a světluška

1. listopadu 2018 v 19:03 | Lída Marková |  Pohádky
Miluška je malá holčička, co má mladšího brášku Pavlíka a na toho musí dávat pozor. Pavlíkovi jsou teprve tři. Miluška už chodí do druhé třídy a tak má brášku na starost, když rodiče nejsou doma. Není to moc často, jen chvíli po škole, než se máma vrátí z práce. Miluška vyzvedne Pavlíka ze školky a jdou spolu domů. Mají to jen kousíček a žádnou silnici nepotkají, proto se je takhle samotné rodiče nebojí pouštět. Vědí, že Miluška je šikovná a Pavlík, že ji poslouchá, když mu něco řekne.
To ale dnes neplatí! Dnes je Pavlík protivný a ubrečený až hrůza! "Co to děláš, Pavle?" zlobí se Miluška "Přestaň vyvádět a pojď hezky se mnou domů." ale Pavlík ne a ne, trucuje, vzpírá se a křičí, že domů s Miluškou nepůjde. Zlobí se na ni, protože mu nekoupila lízátko, jak slíbila. "Zapomněla jsem, tak promiň." říká Miluška "Koupím ti ho zítra." ale Pavlík se nepřestává vztekat a teď se dokonce Milušce úplně vytrhl a utíká ulicí pryč. Miluška běží za ním, co jí síly stačí, jenže má na zádech školní brašnu a v ní spoustu knížek. Navíc jí do cesty vjede cyklista, co nemá na chodníku co dělat a než se mu Miluška vyhne, je Pavlík pryč. Nevidí ho ani neslyší. Za rohem není, za stromem taky ne. Miluška pobíhá ulicí sem a tam a nahlas křičí "Pavlíku! Pavlíku! Vrať se!" ale Pavlík se nevrací. Miluška by se nejradši dala do pláče, ale vzpomene si na tatínka, jak jí vždycky říkává "Pláčem, holka, ničemu nepomůžeš." a ona teď pomoci potřebuje. Potřebuje, aby jí někdo pomohl najít bratříčka, jenže na ulici nikdo není a už se začíná pomalu smrákat. Měla by asi jít domů, maminka s tatínkem už jistě budou z práce doma. Jenže copak se může vrátit bez Pavlíka? A tak radši běhá a volá brášku. Ten, jako by se do země propadl. Nic naplat, Miluška musí domů. "Třeba se Pavlík sám vrátil a je dávno v bezpečí." utěšuje se v duchu. Jenže Pavlík doma není. Rodiče se prve hrozně na Milušku zlobí, ale když jim poví, co se stalo, obléknou se a vyrazí ho sami hledat. "Ty tu počkej! Už nikam nechoď!" poručí tatínek a zmizí. Venku se zatím udělala tma. Miluška kouká z otevřeného okna a polyká slzičky. Ani si nerozsvítila, tak je jí smutno. Nikdy se ještě tak nebála. Ani strašidla, ani Mikuláše s čertem ne! Najednou jí u hlavy zasvítí maličkaté světýlko. "Neplač, tvůj bratříček se jistě najde." pošeptá Milušce do ouška. Je to světluška a zatímco krouží Milušce kolem hlavy, dává se děvčátko do pláče ještě víc "A co když nemáš pravdu. Co když se nenajde. Je to moje chyba, měla jsem na něj dávat pozor a teď je pryč." "Povídám ti, že se najde." chlácholí ji světluška "Vždyť je tam hrozná tma." naříká holčička. "Tma tam je, ale když půjdeš za mnou, tak ho najdeme. Budu ti svítit na cestu." slibuje světluška "Rodiče mi zakázali kamkoli chodit." otírá si slzy Miluška. "Tak chceš ho najít nebo ne?" "Chci!" "Tak pojď." řekne světluška a proletí bytem ke dveřím. Miluška jde za ní. Vyjde z bytu, seběhne schody a chce vyběhnout z domu. Jenže světýlko zabočí směrem ke dveřím do sklepa. Do sklepa Miluška nerada chodí. Jsou tam pavouci a bůhví co ještě. Ale světluška zavolá "Tak pojď!" a tak Miluška sebere veškerou odvahu a otevře těžké dřevěné dveře do sklepa. Je tam hrozná tma. Mnohem větší, než venku. "Ještě, že je tu se mnou světluška." myslí si Miluška a snaží se staženým hláskem zavolat "Pavlíku. Pavlíku, jsi tady? Ozvi se, prosím tě." Je naprosté ticho. Nic se neděje. Pak ale začne v rohu sklepa něco šramotit. Miluška by nejraději strachem utekla. Pak ale začne světluška kroužit kolem dokola a Miluška jasně vidí, že krouží kolem Pavlíkovi hlavy. Pavlík se ve sklepě schoval, lehnul si na starý pytel a usnul. Probudil se, až když mu světluška sedla na nos. Miluška k Pavlíkovi běží, pusinkuje ho a říká "Strašně jsme se o tebe všichni báli. Naši tě hledají po celém městě. Budeš mít pěkný malér." šťouchne do něj, aby si moc nemyslel.
"Tohle už nám nikdy nesmíš udělat!" říká později Pavlíkovi tatínek, když jsou všichni konečně pohromadě doma a maminka se ptá Milušky "Jak tě napadlo hledat Pavlíka zrovna ve sklepě?" "Cestu mi ukázala světluška." odpoví popravdě holčička. Maminka se jen zasměje, pohladí ji po vláskách a je šťastná, že má obě děti zase u sebe.
Když pak Pavlík s Miluškou spinkají v postýlkách, přijdou se na ně rodiče ještě jednou podívat. Objímají se a šťastně se usmívají, potom ale maminka jde k oknu, otevře ho a vpustí dovvnitř malou světlušku. "Tak ta naše holka vážně nelhala."

Vytrestaný Matěj

1. listopadu 2018 v 18:59 | Lída Marková |  Pohádky
Matěj je osmiletý kluk. Moc ho baví chodit do školy. Také ho baví chodit ze školy. Jen ta doba, co musí sedět ve škole ho nebaví. Užívá si jen tu cestu tam a zpět. A proč ho to baví? Protože má jednu velkou neřest. Hrozně rád zvoní lidem na zvonky a pak se běží schovat. Lidé se pak zlobí a hulákají za ním. Matěj se směje, že vyskakují jako čertíci z krabiček, a chechtá se jim celou dobu, než dorazí domů. Doma zvonit nemusí, má klíče.
Nejradši zvoní na zvonek řezníku Kalbotovi, protože ten vždycky zlostí celý zrudne a hrozí za Matějem zaťatou pěstí. Moc ho ale nebaví zvonit na zvonek paní Kropáčkové. Je stará a chodí děsně pomalu. Trvá to moc dlouho, než přijde otevřít a vůbec nenadává. "To není žádná zábava." říká si Matěj, ale stejně na zvonek zazvoní. Ale ouvej... Nejde mu odlepit prst od zvonku. Zkouší to a zkouší, ale prst jakoby někdo držel. Matěj sebou trhá a cloumá, ale prst ne a ne od zvonku odlepit a tak zvonek zvoní a zvoní. Pak se otevřou dveře a v nich stojí paní Kropáčková. "Tak to ty mi tu každou chvíli zvoníš?" zeptá se "Promiňte, já už to neudělám." omlouvá se Matěj "Nemůžu odtrhnout prst. Něco mě drží." a paní Kropáčková kývne hlavou "Já vím." "Prosím, pomozte mi, musím do školy." prosí Matěj "To ti věřím." říká paní Kropáčková "Ale co ti nevěřím, je, že už to nikdy neuděláš. Jsi pěkný darebák a potřebuješ pořádně vytrestat." Matěj se začíná bát a najednou ho domovní zvonek začne víc a víc vtahovat. A Matěj už není kluk, ale zvonek u dveří. "A teď můžeš zvonit, když to máš tak rád." říká paní Kropáčková a stiskne Matějovi nos. Ozve se známý zvuk zvonku a paní Kropáčková se vrátí do svého domu. Matěj je teď sám a nejradši by se dal do pláče, jenže domovní zvonky nepláčou.
Za necelou hodinu přijde k paní Kropáčkové návštěva a zase Matějovi zmáčkne nos. A v poledne přijde další a pak další. Jak se říká, dveře se u staré paní netrhnou a Matěj zvoní a zvoní. Nos už ho od věčného mačkání bolí a uši mu zaléhají, jak do nich buší vysoký tón. Navíc má hlad a co hůř. Má strach. Má strach, že už se odsud nikdy nedostane, že už takhle zůstane navždycky. "Ale to přece nejde. Co by na to řekla maminka? A co kamarádi?" Vzpomíná Matěj a nechce být zvonkem. Chce být zase klukem.
Teď navíc jde k paní Kropáčkové na návštěvu řezník Kalbota. Stiskne Matějovi nos takovou silou, že mu ho div nezamáčkne. To už je na Matěje moc.
"Tak si představte, sousedko, že toho kluka protivného už to asi přestalo bavit. Dnes mi na zvonek nezazvonil ani jednou." pochvaluje si řezník Kalbota, když mu paní Kropáčková nabídne čaj a sušenky. "Já myslím, že ho to určitě přestalo bavit. Zcela určitě." přikyvuje stará paní a potutelně se usmívá. Pak si se řezníkem Kalbotou ještě dlouho povídají a rozloučí se až se venku začne stmívat.
"Tak co?" zeptá se potom paní Kropáčková Matěje "Baví tě zvonění?" "Ne, vůbec mě nebaví." kňourá Matěj "Prosím, proměňte mě zpátky. Já už to doopravdy nikdy neudělám." slibuje a zapřísahá se.
Ale paní Kropáčková nevypadá, že by se chtěla nad chlapcem slitovat. Ale, kdo to támhle jde? Je to Matějova maminka. Matěj křičí, co mu síly stačí "Maminko, tady jsem." ale ta ho vůbec neslyší. Zvonky jsou přece slyšet jen, když je zmáčkneš. Maminka jde po chodníku směrem k domu paní Kropáčkové, a je celá smutná. "Dobrý večer." pozdraví sousedku "Prosím Vás neviděla jste někde mého chlapce? Celý den nepřišel domů a nebyl dokonce ani ve škole." Paní Kropáčková by nejraději odpověděla, že kluka neviděla, ale když vidí, jak se jeho mamince koulejí po tváři slzy, odpoví jí "To víte, že jsem ho viděla. A nemusíte mít vůbec žádný strach. Je v pořádku." maminka zvedne hlavu a oči jí zasvítí radostí "Opravdu? A kde je? Proč nepřišel domů?" "Je to pěkný darebák a potřeboval dostat trochu za uši." vysvětluje paní Kropáčková a zmáčkne Matějovi nos. Matěj zazvoní a rázem stojí vedle maminky "Mami, já už nikdy nebudu zvonit na zvonky a už vždycky půjdu do školy rovnou a z ní taky a..." vrhá se jí do náruče "Zadrž, zadrž. Vůbec ti nerozumím." říká maminka, ale je neuvěřitelně šťastná, že má chlapce u sebe. "Však on Vám to všechno pěkně vysvětlí." říká paní Kropáčková a k Matějovi dodá "A kdyby sis to někdy rozmyslel, zkus si zase zazvonit." Matěj jen kroutí hlavou. Tohle už nikdy!



Kouzelné plavky

1. listopadu 2018 v 18:56 | Lída Marková |  Pohádky
Dominik má trápení. Bojí se vody. Tedy ne té, co teče v koupelně z kohoutku ani té, co padá z dešťových mraků. Bojí se, když je voda všude kolem něj a on v ní má plavat. "Co to je za nesmysl?" zlobí se Dominik "Plavat mají ryby, od toho mají ploutve. Člověk má nohy, aby chodil po zemi." jenže ve škole s tímto názorem neobstojí. Každý týden v pátek mají plavání a do vody prostě musí. Dominik zkoušel přemluvit tatínka, aby ho z plavání omluvil, ale táta jenom řekl "Plavat se musíš naučit. Bude se ti to v životě hodit." a četl dál noviny.
Všechny děti ze třídy už plavat dovedou. A Béčáci taky. Dominik je Áčák. To znamená, že je ze třídy 2. A., kdežto Béčák Jirka, Dominikův nejlepší kamarád, je z 2. B. a diví se "Proč se vody bojíš? Vždyť plavání je super." Dominik se ale brání "Není super, když mi voda teče do nosu a do očí a potom prskám a kašlu." Jirka se jenom směje "Musíš přece zadržet dech, když se potápíš." "Ale já se nechci potápět." durdí se jeho kamarád a je rád, že mají další páteční trápení za sebou.
V pátek vždycky Dominik chodí ze školy na oběd k babičce. Babička je moc hodná a chápe všechny trable a starosti, se kterými se jí svěří. V pátek ho pokaždé vítá větou "Tak pojď, plaváčku, pojď si zlepšit náladu k babičce." jenže dnes Dominikovi babička náladu nezlepšila. Asi původně chtěla, ale nepovedlo se jí to.
"Mám pro tebe dárek." řekla a položila na stůl balíček. Dominik ho rozbalil a vytáhl z něj plavky. Div mu slzy do očí nevstoupily. "Babičko, proč mi dáváš plavky, když víš, jak plavání nenávidím?" ptá se nešťastně. Babička se ale jen usmívá, pohladí vnuka po hlavě a říká "Právě proto. Už se na to tvoje neštěstí nemůžu dívat. A tak jsem ti dala něco, co ti s tím pomůže." to už se Dominik neudrží a praští plavkami o zem "Jak mi mají asi pomoct obyčejné, pitomé plavky?" babička se nenechá vyprovokovat. Nezlobí se. Chápe, že je Dominik opravdu nešťastný a vysvětluje mu "Právě, že tyhle plavky nejsou vůbec obyčejné. Ani pitomé. Jsou kouzelné." Dominik nechápavě zamrká "Když si je oblečeš, budou tě nejen chránit, aby tě voda nespolka, ale budou navíc sami plavat, takže se už nebudeš muset trápit, že ti to nejde." "Plavky přece sami plavat nemohou." kroutí hlavou Dominik, ale plavky ze země sebere. "Vidíš ty proužky? Tak ty se právě postarají o to, aby ses ve vodě pohyboval... no jako ryba ve vodě."
Dominik už je velký a na kouzla nevěří. Je mu sice líto, že babičku zklamal, ale co má dělat? Plavat se prostě nikdy nenaučí a žádné plavky mu v tom nepomohou.
Za týden je zase pátek a zase plavání. Dominik se spolu s ostatními dětmi převléká a kouká, že mu maminka do batůžku dala nové pruhované plavky. V duchu se zasměje "To jsem na ta babiččina kouzla zvědav." A pak už musí do bazénu. Ostatní děti skáčou nadšeně do vody, jenom on by nejradši zůstal na suchu. "Dominiku, okamžitě do bazénu!" poručí nesmlouvavě učitel a tak Dominikovi nezbývá, než se ponořit. Už vidí, jak se mu zase nos naplní nepříjemně vodou, jak bude prskat a kuckat a neuplave ani tempo. Ale co to? Dominik se drží na hladině a dělá jakési pohyby. Kouká a vidí, že ostatní děti dělají naprosto ty stejné pohyby. "Dominiku, ty plaveš!" slyší vedle sebe Jirku. "Vážně? Jakto?" diví se Dominik a Jirka si smíchy sám nabere vodu do nosu "To se ptáš ty mě?"
Dominik opravdu začal plavat a dokonce i dobře. Najednou se vody nebojí a zkouší různé plavecké styly. "No vidíš, že ti to jde. A to bylo strachu." plácá ho na konci školního plavání po ramenou učitel.
Dominik uhání jak o závod k babičce. Ta ho vítá obvyklým "Tak pojď, plaváčku, pojď si zlepšit náladu." "Babi, já si vůbec náladu zlepšit nepotřebuju. Ty plavky jsou opravdu kouzelné." poskakuje nadšením vnouček a vyprávní, jak dnes všem v bazénu vytřel zrak. Dneska se mu nikdo nesmál. A taky už se mu nikdy smát nebude. Babička je ráda. Rádi jsou i maminka s tatínkem. Ale nejvíc rád je Dominik.


Další články


Kam dál